Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

Tak jsem včera hlídala dva nejmladší ze svých tří malých synovců – Matěj 5,5, Kuba 3,5 a Šimon 1,5 roku. Jsou jak schůdky - po dvou letech po sobě. Protože Matěj začal hrát na housličky a šli s maminkou na koncert od hudební školy, měla jsem na starost zbývající klučičí společnost já. Nejsem asi moc nejlepší teta, kluky si půjčuji málo, ale i přes to mě vždy děsně nadšeně vítají. Přemýšlela jsem celou noc – jaká asi JÁ budu jednou babička – asi ne nejlepší; mám zatím spoustu svých zájmů a hlavně se na to rozhodně ještě necítím...

     Ale na to se děti většinou neptají... Nějak si nedovedu představit, že kdyby moje dcera začala tak brzo jako já, tak už tou babičkou dva roky jsem... Jsem jí moc vděčná, že nikam nespěchá. Loni mě najednou začala oťukávat, volala a říká mi: "Nepohlídala bys mi dneska pejska? Ty jsi doma sama... on bude sám... tak můžete být vlastně spolu", medila mi slaďounkým hláskem... "Tak jo", souhlasím a za hoďku jsem je oba dva měla doma i s velkou taškou a podrobným popisem, co mám pejskovi dát a kdy, co má rád a taky dovolení, že s ním můžu být celý den kliďánko venku. Moje podezření stoupalo každou její další načatou větou. "Hele, kocourku, co to na mě zkoušíš?" Začala se smát na celé kolo a povídá: "No, není nad to, když si pomalounku zvykneš, třeba ti budu za chvilinku vozit vnoučátka na víkend..." 
    
     Vlasy mě vstaly hrůzou na hlavě! Docela vážně mě to vyděsilo!! Konec mých svobodných dní, volných víkendů! Pomóc!!! Zahájila jsem v panice a zároveň i v sebeobraně křížový výslech – uufff, to jsem se ale orosila... Díkybohu, zatím to dopadlo 1:0 pro mě, zatím se nic neděje, zbytečná panika. Fuj, to se mi ulevilo... A tak se od té doby občas trénuju na synovcích; jsou to šikulkové, moc samostatní a děsně správňácký, sami se oblékají, osprchují, vypucují zuby, strašně rádi se koupou, hodně u mně splachují a rozsvěcejí, protože mám všechno nízko a všude dosáhnou, takže když jsou u mě, je to jak o vánocích - všude světlo .... Hezky jedí a to úplně všechno.

    Udělala jsem včera dobrou bramboračku se sušenými houbami a krupkami. Říkám Kubovi: "Bude Šimůnek tu polévku jíst?" "Bude!", prohlásil nekompromisně Kuba, juknul do Šimůnkovy bramboračky a dodává: "Musíš mu ale namačkat ty brambory vidličkou, on nemá vzadu zuby, ty ses nekoukala?!? "Nekoukala", přiznávám bez mučení. Asi jsem z toho už po těch letech vypadla, možná bych se fakt měla koukat, brzo budou padat zuby Matějovi, mně a manželovi, tak by se to mohlo hodit, uvažuju si potichu.

    A tak jsme se do toho pustili. Dozvěděla jsem se spoustu nových informací a jako obvykle jsem nebyla král, byl to Kuba, kdo bramboračku do sebe nabagroval během chvilky a i Šimůnek otvíral pusu, dokud bylo na talíři.

Udělala jsi dobrej čaj jakej je? Takovej maminka nedělá, dělá mi borůvkovej a ten mám moc rád."
"Já dělám černej čaj s cukrem a citrónkem, ten mám zase ráda já."
"Hmm, je taky moc dobrej. A víš co?" Říká mi Kuba, "Budu bydlet v Anglii."
Koukám nevěřícně: "Není to daleko? Nechceš raději bydlet ve Francii? Můžeš se strejdou mluvit francouzsky a budeš to tam mít hned jednoduší."
"Ne to je daleko", pokračuje Kuba, a ještě dodává" "Budu mít šest paní, až budu velkej."
Nevycházím z úžasu: "Není to hodně na jednoho chlapa?"
"Ne, je to akorát."

     Celej můj bratr myslím si v duchu, byla to jeho myšlenka (a můj manžel mu to tenkrát děsně záviděl), až do doby, než začal chodit se svou ženou. Ale ta mu tu odvážnou myšlenku nějak utla, i přestože se jí ze začátku snažil vysvětlit, jak to bude úžasný, jak jedna žena bude dělat s láskou v kuchyni dobrá jídla, druhá buchtičky a koláčky, další na zahrádce, další se bude starat o prádlo, další o všechny jejich děti... a všechny spolu budou vycházet a budou se mít všichni rádi. No, nějak mu to nedopadlo...

     Po jídle utírám Šimůnka a podávám ubrousek i Kubovi: "Děkuji, jsi hodná", povídá a utírá si pečlivě pusu a ručičky a odnáší talíře. Ukazuje mi pak všechna auta, co vyhrabal v hracím koši, který mám pro tuhle potřebu doma ještě po svých dětech. Je to mišmaš různých leg, aut, panáčků, garáží a domečků. "Jé, tady jsou policajti", snažím se s ním si hrát, "No, je to Mercedes", dodává s přehledem Kuba a pak připouští, že policejní. Zjišťuji, tedy, že  Matěj bude bydlet v Americe. "Ty, Kubo, znáš ještě nějaké země? "Ano, a taky umím počítat do deseti", a hned mi to ukázal. Po chvíli zjišťuji, že zná i názvy některých kostí v těle. Říkám mu upřímně: "Ty jsi ale chytrej, Kubo!" "Ne, to nejsem", odporuje.

     Byl to prima večer. Pak se jejich maminka s Matějem vrátlili pro zbytek rodiny, koncert se prý vydařil, Matěj tam sice usnul...
     Nakonec mě ještě Kuba ujistil, že zase brzo přijedou a přespí u mně.

Inka

linkuj.cz vybrali.sme.sk