Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

Tak nevím... Přemýšlím nad dopisem Broni, který se objevil na Kudlance, a říkám si: co jsme to udělali z Vánoc, že jsme je povýšili na tak nesmyslný konzum?

     Jako dítě jsem Vánoce hrozně milovala. Dalo by se říci, že jsem byla jimi přímo posedlá. Už od října jsem na stařičkém gramofonu poslouchala koledy a přitom si kreslila obrázky s vánoční tematikou. Z našetřených peněz jsem kupovala pro své blízké dárky a z dnešního pohledu musím říci, že to byly úděsné hovadiny. Co taky takové dítě mohlo za pár kaček koupit... 

     Ale měla jsem z těch nakoupených dárků radost a hned jsem je balila do vánočního papíru a do Štědrého dne asi tak pětkrát ještě přebalila, protože jsem se na ně musela dívat, jak jsou krásné, a těšit se, jakou z nich budou mít obdarování radost. Maminka mi říkávala, že nejsem normální a že jsem to podědila po svém pradědečkovi. Ten měl Vánoce taky hrozně rád a nikdy se jich nemohl dočkat. A tak už od listopadu měli doma ustrojený stromeček – a knížky, které pradědeček nakoupil pro svá vnoučata jako dárek , rozdal dětem už před Štědrým dnem. Prostě to nedokázal vydržet. 

     Měla jsem tehdy ten samý pocit – že už to nedokážu vydržet. Že se nedočkám toho, až pojedeme k babičce na Šumavu. Jiné Vánoce než tam jsem si v té době ani nedokázala představit. U babičky se ještě topilo v obyčejných kamnech a na nich voněla rozhozená purpura. I dnes cítím tu vůni, když se z venku vstoupilo do kuchyně – tu směsici pálené purpury a čerstvě navařené hrachové polévky. V pokoji pak následoval další čichový vjem – vůně stromečku promíchaná vůní perníků, které babička pekla.
     Tam jsem vlastně trávila celý Štědrý den. Zdobila jsem stromek babiččinými perníčky a ozdobami, kterým se dnes ani ty nejdokonalejší nevyrovnají. Skleněné, korálkové, ale i z předválečné doby – papírové. Pamatuju si na jeden maličký papírový betlémek k zavěšení. Byl to vlastně domeček s otvíracími dvířky a vevnitř byly jesličky s Ježíškem. Stále jsem ta papírová dvířečka otvírala a nakukovala dovnitř, až se dvířka utrhla. Naštěstí dědeček dokázal vše zachránit.

     Po ustrojení stromečku v pokoji jsem vždycky zdobila ještě jeden malý stromeček venku na zahradě – pro ptáčky.
     Na štědrovečerním stole vždy voněla obrovská vánočka a stál tam kulatý pecen chleba a slánka obsypaná drobnými mincemi. To aby byla zaručena v příštím roce hojnost jídla, štěstí i peněz. Maminka s babičkou stůl slavnostně prostřely – položily na něj vánoční ubrus, který jsem měla tak ráda. Byly na něm zasněžené chaloupky a kostelíček a padal sníh. Ani nevím, kde je tomuhle ubrusu dnes konec... U každého talíře ležela smrková větvička a pod ubrouskem rybí šupina pro štěstí.  

     V čase prostírání už jsem byla značně nervózní. Venku se smrákalo a vše nasvědčovalo tomu, že vrchol večera se blíží. Na televizi jsme tehdy nekoukali. Louskali jsme ořechy, rozkrajovali jablíčka a poslouchali koledy z gramofonových desek. Když jsem slyšela koledu „Na Vánoce dlouhý noce, sníh nám fouká do světnice, hej-hej koleda!", tak jsem si přála, aby nám taky sníh foukal do světnice. Bohužel i tehdy stejně jako dnes bylo těch zasněžených Vánoc pomálu. Ale vzpomínám si na jedny Vánoce, kdy chumelilo a druhý den měl tatínek zapadané auto až pod střechu. Na rozdíl ode mne z toho žádnou radost neměl.

     Štědrovečerní večeři jsem moc ráda neměla. Přes den jsem totiž nedokázala držet půst a potajmu jsem ujídala babiččiny vynikající vanilkové rohlíčky a pracinky. Takže večer jsem už měla břicho poměrně pěkně zapláclé. Ujedla jsem trochu polévky, ďobla do kapra a už se těšila až ostatní dojedí. Musím říci, že jsme pod stromečkem mívali hodně dárků. Ale byly to takové drobné dárky, třeba i jen obyčejně pexeso nebo krabička barevných navlíkacích korálků. Radost z nich ovšem byla veliká, protože to všechno byly dárky, s kterými se dalo hrát, něco podnikat. Hrajte si nějak aktivně s autem na dálkové ovládání – to prostě nejde. Chvilku budete mačkat čudlík, kroutit všelijak páčkou, ale co dál? Za pět minut to nikoho nebaví.

     Ale panečku – takové pexeso za deset korun, to je jinačí věc! Nejdříve jej musíte vystříhat, pak sezvete všechny přítomné a hrajete až do omrzení. No, tak takové dárky jsem dostávala a musím říci, že na to dodnes vzpomínám s láskou a nostalgií.

     Na vůni nových knížek, ke kterým jsem při čtení stále musela čichat, na pestrobarevné pastelky, s kterými šlo namalovat cokoliv, protože snad žádná barva ani nechyběla, na tričko s hlavou psa, se kterým jsem chodila i spát, ale hlavně na to, že jsme byli všichni tak krásně pospolu a měli se moc rádi.
     Na babičku, která pro mě měla vždy přichystaný milý úsměv a pohlazení, na dědečka, který vyprávěl ty nejkrásnější pohádky na světě...
     Na co budou jednou vzpomínat naše děti? Na mobil za dvacet tisíc? Na rifle Diesel?

     Co myslíte?

Míša z Humplu

linkuj.cz vybrali.sme.sk