Soužití s ní bylo zpočátku asi těžké, kolegové v zaměstnání jí opovrhovali a pomlouvali ji, přestože pracovně i lidsky byla velmi dobrá. Bohužel – nebylo na ni pak žádné spolehnutí. Opíjela se sama, po pracovní době, a řešila si tím své – pro ni neřešitelné - problémy. Nikoho ale nenapadlo, proč taková krásná, vzdělaná a inteligentní ženská pije a degraduje se tím na úroveň ztracených bezdomovců…? Jak to vznikne, že do určité doby „normální“ žena najednou sáhne po alkoholu… Myslím, že je to zoufalé volání o pomoc! Ta moje kamarádka se k alkoholismu nedostala proto, že by vyhledávala veselou společnost, nebo by jí to nějak zvlášť chutnalo. Co jsem ji znala, tak ve společnosti vždycky ucucávala celý večer sklenici vinného střiku, ačkoli všichni kolem popíjeli jak duha. Ale pak… když jí začaly problémy přerůstat přes hlavu, koupila si láhev a sama jí někde potají vypila. Alkohol jí otupoval smysly a pomáhal překonávat deprese z rozporuplného způsobu života, jaký vedla.

     Měla tisíc důvodů být nešťastná, a bohužel, řešila je tímhle způsobem. Rozpadlo se jí manželství, obě děti vysoudil manžel, pomluvami ji dokonce připravil o předchozí místo (byla vedoucí realitní kanceláře), zneužil její velkorysosti a připravil ji i o majetek po rodičích. A aby toho nebylo „málo“, ještě jí brutálně bil, protože i po rozvodu bydleli v jednom bytě. Zůstala tak úplně sama na světě, každou chvíli přišla zmodřená, jednou dokonce i s přeraženou sanicí... Policie sice sepsala protokol, ale odešlo to do ztracena. To by nejspíš zlomilo asi každého. Kde byl začátek všeho? Pila, protože jí bil, nebo jí bil, protože pila ?

     Já jí neomlouvám, jenom lituji. Mívala totiž takové periody, půl roku super ženská, pohodová, vtipná, milá. Ale pak se to zhouplo a začalo období lhaní, agresivity, výmyslů, nespolehlivosti. I já jsem byla srab, nikdy jsem neřekla: Petro, jsi v obrovském průšvihu, proboha, jdi se léčit. Tvářila jsem se, že o jejím pití nevím, protože ona v to doufala.

     Tenhle příběh má podivný konec. Jednou jí bývalý manžel tak zmlátil, že měla zlomenou nohu, polámaná žebra… Jela pak po rekonvalescenci do lázní a tam získala nové přátele, kteří neznali její minulost. Děti mezitím o něco „zestárly“, ledacos začaly chápat a přiklonily se na máminu stranu. Nevím, jestli je z toho všeho už úplně venku, už ji tak často nevídám (jsem na mateřské), abych si mohla všimnout příznaků alkoholika, ale mám jí stále ráda jako člověka. Ona ví, že já vím a nebudu jí to připomínat. Možná jsem naivní, ale tahle chytrá, vzdělaná a báječná ženská si jistou míru tolerance zaslouží. A kvůli ní se na ženy-alkoholičky dívám jinýma očima. Vždycky se totiž ptám, proč? Co je dovedlo až sem? 

Helena Drápková, Praha

linkuj.cz vybrali.sme.sk