Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

Možná, že ho funkce předsedy vlády a neomezená moc už vůbec nebavily a že by to vše klidně vyměnil za rybaření v Eilatu; jen sám se svojí druhou manželkou a bez věčných studentů asijských bojových umění za zadkem. Nebo by se odstěhoval na řecký ostrůvek. Bylo veřejným tajemstvím, že ho chce koupit a postavit na něm casíno. Nakonec odvolil a nemocně se s přivřeným levým okem, s metr šedesáti výšky a se sto padesáti kilogramy živé váhy a s ještě větší hmotností své nedozírné, leč vrtkavé moci, odbatolil.

     Kolik vody v Jordánu by asi vytlačil ten premiérský metrák a půl člověka, jenž se v ničem jiném zásadním od ostatních nelišil. Přesto byl ten metrák a půl mnohem těžší, než stejná hmotnost běžného smrtelníka, jehož navíc netížila zodpovědnost za válku a mír, za životy a smrt, a jehož slova neměla ani setinu hmotnosti slov izraelského premiéra. Inu, váha osobnosti je nad váhu všech tukových vrstev...

     Měl sice stejný metabolismus, stejné vyměšování a jako každému savci mu chyběly žábry, přesto byl jiný. Metrák a půl hmotnosti, k níž se poutala pozornost celého světa, kvůli níž se vedl protiteroristický boj, způsobila na Chrámové hoře takový chaos, že všemožné bezpečnostní rady a parlamenty planety znovu posilovaly obrany vlastních států i svých zájmových teritorií ve zcela cizích zemích. S fascinací jsem pozoroval toho obyčejně neobyčejného člověka z masa a kostí, s cukrovkou, nemocným srdcem i pochroumanými nervy a klouby, a snažil jsem sám sobě vysvětlit, kde se v tom dýchavičném organismu v temněmodrém obleku vzala moc ovládnout pevný bod nedotknutelného Jeruzaléma a pískat tak, aby se podle něho točila celá zeměkoule.

    Možná kdyby někdo prozkoumal jeho geny, nebo šedou mozkovou kůru, lidstvo by se konečně dozvědělo, jak se rodí diktátor jen s velmi těžce omezitelnou mocí. Třeba svůj mozek daruje vědě. Nedokázal jsem si srovnat v hlavě, proč něco nedělal se svojí nadváhou. Copak se necítil trapně s tím břichem, když se postavil před kamery po boku udržovaných štíhlých vysokých šviháků, jakými byli Blair, Juan Carlos nebo Bush?

     Neměl doma zrcadlo a nedíval se na televizi? Měl přece šekelů jak želez a nejlepší doktory, mohl by v pohodě držet ty nejúčinnější diety světa. Nebo si nechat udělat liposukci. Určitě mu ta kila dělala ohromné potíže. Se zdravím, s pohybem. Toho funění a pocení... A co vysoký krevní tlak a insulin? A jak dlouho už asi neobcuje..?Nedařilo se mi srovnat si v hlavě, proč do toho ti političtí pošetilci vůbec lezou. Víc nervů než peněz. A i kdyby si pro své výdělky pronajali polovinu švýcarských bank, asi by si těch kont v tom stresu moc neužili. Každé sousto jim muselo váznout v krku, jestli není otrávené, sotva si dali k uchu mobil, museli se strachovat, že jim exploduje, nastartují motor auta a rozbolí je žaludeční vředy...

     Chápal jsem, že si musím vážit každého izraelského premiéra, Šarona nevyjímaje. Už pro jejich odvahu. Zatímco v Evropě byl takový post dobrým byznysem, v židovském státě se z něho stalo strkání hlavy do oprátky. Jakápak kariéra, když takovému politikovi hrozila každý den násilná smrt, musel o sobě číst, jak utiskuje ubohé Palestince, kteří snili jen o jeho smrti, o smrti všech Židů, čelit mezinárodním soudním tribunálům a zapomenout na slovo soukromí. Vyčítali mu, že počátkem osmdesátých let nezabránil jako generál izraelské armády v Libanonu vyvraždění Palestinců v utečeneckých táborech Šabra a Šatíla. Útok sice provedly křesťanské libanonské milice, ale Izraelci mu bezčinně přihlíželi. Počítali s tím, že se tak oslabí síla Arafata.

    Neosobní hlasovací akt skončil a my číhající novináři jsme museli zůstat v učebně pod kuratelou vnitřní bezpečnostní služby ještě deset minut, aby Ariela Šarona nedovoleně nevyblýskli a nezabrali kamerou. A probůh, co kdyby brnkli mobilem arabským ostřelovačům, kterým směrem se premiérova neprůstřelná kolona od gymnázia vydala. Z hlediska fotoreportérů tak byl nejatraktivnější a nejlépe placený úkon mimořádných izraelských voleb 2003 jen šerou minulostí. A izraelští voliči už stejně dopředu věděli, že jim žádné výsledky voleb mír s Araby ani bezpečný život během nejbližších dvaceti let stejně nezaručí. Jen zbytek světa dál naivně věřil, že se přece jen stane v Kristově svaté zemi nějaký lurdský zázrak, bude postaven třetí chrám a něco se změní k lepšímu, nebo alespoň v menší zlo. I to je však nyní ohroženo...

     Ariel Šaron, spoluzakladatel pravicové strany Likud a donedávna její šéf se rozhodl k šokujícímu kroku. Když se jeho spolustraníci postavili proti vyklízení židovských osad v Gaze a na Západním břehu Jordánu, vystoupil z Likudu a založil stranu Kadima – Vpřed. Její preference se okamžitě dostaly do čela souboje třiceti politických stran Izraele před nadcházejícími mimořádným volbami.

     Jeho mozková mrtvice ale vše zkomplikovala. Možná je dobře, že o tom neví, že jeho snaha stáhnout vojáky a osadniky z Libanonu, Západního břehu Jordánu a Gazy, stejně nevedla k tolik očekávanému míru...

Břetislav Olšer
(pokračování příště)

P.S. Další fotografie najdete ve fotogalerii.

Začátek
Pokračování

linkuj.cz vybrali.sme.sk