Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

„Jestli léčíme Palestince, kteří se zranili, když spáchali atentát a zabili při tom Židy?" s údivem opakuje moji otázku Michaela Erlichová, asistentka šéfa tiskového oddělení jeruzalémské nemocnice Hadassah, provázející mě po tomto největším izraelském zdravotnickém zařízení s deseti tisíci zaměstnanci. Přísahali jsme přece pomoc všem potřebným lidem bez rozdílu," dívá se na mě dvacetiletá dívka káravě a bez respektu, i když je mezi námi rozdíl nejmíň jedné generace. Přesto má proti mně, který nikdy nedržel v ruce zbraň a dobu vojenské základní služby si odpracoval jako brigádník v dolech, velkou životní zkušenost; odsloužila si v armádě Izraele pro ženy povinných dvaadvacet měsíců.

      Zatímco některé dívky vojančily v kanceláři, ona si čas v zeleném sukně odbyla se zbraní v ruce. Jako většina svobodných a neortodoxně věřících izraelských dívek.  Kdybych byl izraelský mladík, musel bych v rámci povinné vojenského služby na tři roky třeba na frontu na Západní břeh Jordánu nebo do Gazy. A potom ještě každý rok až do svých padesáti let na měsíc jako záložník na manévry třeba k hranicím s Libanonem.

      Něco o Hippokratovi vím, ale přece jen mě smířlivý postoj lékařů v židovské nemocnici překvapuje. Sami přece nejlíp vědí, jak děsivé jsou následky sebevražedných atentátů. Snad proto mě naplňuje jejich postoj nadějí, že třeba právě tímto směrem vede cesta ke smíru mezi Židy a Araby. Jsou to přece pokrevní bratři, vždyť oba národy pocházejí z rodu Semitů. Proč by tedy krev jednoho nemohla i při operacích životadárně kolovat v žilách toho druhého? Proč by srdce jednoho nemohlo tlouct v hrudi druhého?  „Podle našich zákonů může být v Izraeli uskutečněna transplantace pouze mezi jeho občany, aby se zabránilo špinavým obchodům s lidskými orgány," říká ředitelka Public Relations Hadassy Barbara Sofer. „A protože mezi šesti miliony občanů židovského státu je na milion Arabů, není žádný problém, aby byla například srdce nebo plíce Žida darovány arabskému pacientovi a obráceně. V uplynulém roce jsme takových operací udělali několik." Izrael patří k zemím, kde je rovněž přísně zakázáno provádět transplatace za peníze, stejně tak nelze platit za darovaný orgán. Pokud ho však někdo chce darovat, jedná se především o rodinné příslušníky, musí podepsat dokument o tom, že svůj orgán daruje dobrovolně a zcela nezištně, tedy bez finanční odměny.

      Jedním ze zachráněných pacientů je 50letý izraelský Arab Mahzana Valid, který trpěl nevyléčitelnou chorobou jater. Pokud by mu lékaři do půl roku netransplantovali zdravá, zemřel by. Jak už to v podobných případech bývá, tragédie jednoho je štěstím pro toho druhého. Když se 9. září 2002 vracel z práce domů na své motorce 51letý Oded Volek z židovské osady u Hebronu, byl zasažen do hlavy zákeřným výstřelem palestinského atentátníka.  Po převozu do nemocnice ho ihned operovali, průstřel lebky a silné mozkové krvácení se však ukázaly být i přes okamžitou chirurgickou pomoc beznadějné a lékaři konstatovali smrt mozku, což dalo šanci pro transplantaci. Musely však vyhovovat potřebné testy a zkoušky.

     „Speciální komise konstatovala, že játra oběti teroristického útoku jsou vhodná pro transplantaci do těla pacienta Valida," vysvětluje mi Kiril Grozovký, ruský Žid od Moskvy, který žije v Izraeli už jedenáct let a v Hadasse pracuje jako koordinátor předtransplantačních záležitostí. „Do osmi hodin však byla nutná operace i tedy i souhlas pozůstalých, v tomto případě manželky. Ta po chvíli, než se vzpamatovala z hrůzného šoku ze smrti svého muže, s darováním orgánu souhlasila. V tom momentě však ještě nevěděla, že příjemcem jater jejího manžela bude pacient arabského původu."

    Než však žena zemřelého muže souhlasila s darováním orgánu svého muže cizímu pacientovi, stálo to lékaře transplantačního oddělení nemocnice Hadassah mnoho vysvětlování.  „Je to divné, moc divné!" nechápala nešťastná žena oběti atentátu. „Dívala jsem se na manžela. Ležel tam a viděla jsem, jak se mu zvedal hrudník, protože dýchal. A oni mi řekli, že už je mrtvý. Když mu ale buší srdce, musí ještě žít, ne? Copak jde vyřezávat někomu ledvinu z těla, které ještě žije?" „Plně vás chápu, ale věřte mi, že váš muž je mrtvý," řekl jí jeden z lékařů. „Funkce jeho organismu jsou neslučitelné se životem. To že dýchá a pracuje mu srdce je jen záležitostí přístrojů, které mu tyto funkce stejně jako tělesnou teplotu udržují uměle řízeným dýcháním." „Člověk neumírá po zástavě srdce, ale mozkovou smrtí," dodal lékař. „Mozek je bez aktivity, protože není vyživován a nervové buňky vydrží bez výživy, tedy bez kyslíku a cukru, jen několik minut. Váš manžel má nevratné poškození mozku způsobené mimo jiné průstřelem kulkou. Nejhorší je, když dojde ke krvácení do mozkových plen," neúnavně vysvětloval.

    „Krev se valí do mozku, protrhne mozkovou plenu a buňky zareagují tím, že začnou otékat, mozek začne zvětšovat svůj objem, a protože kolem je tvrdá a nepoddajná lebeční kost, nabere vlivem otoku značný objem, přeruší se tlak v jeho tepnách, ty přestanou přivádět živiny a mozek po několika minutách odumře..."  Po dvanácti hodinách jedné z nejnáročnější transplantačních operací za účasti sedmdesátičlenného týmu lékařů a jejich asistentů se stal Mahzana Valid opět zdravým mužem a projevil přání seznámit se s rodinou svého zachránce. Lékaři mu sdělili, že je to možné, pokud mu ovšem nebude vadit, že dárcem jater byl Žid. Mahzana však byl šťastný že žije a o nějakých židovsko-arabských nenávistech nechtěl ani slyšet. Byl rozhodnut manželce svého dárce osobně poděkovat.

     Nyní museli lékaři přání Mahzana Valida sdělit i vdově po Odedu Volkovi. V jejím případě bylo rozhodování poněkud obtížnější. Arab přece zabil jejího muže a otce čtyř dětí. Židé v Hebronu nemají snadný život, protože jejich palestinští sousedé na ně často útočí a osadníci musejí být chráněni vojáky. Odedu Volkovi nepomohla ani vojenská stráž. Jeho manželka však ve jménu myšlenky na smír mezi Židy a Araby se setkáním Mahzanem Validem souhlasila.  „On přece nemůže za teroristy, stejně jako nemůže matka židovského vojáka za to, že její syn zastřelil během intifády palestinské dítě," řekli jí přátelé. „Když si lidé budou vzájemně zachraňovat životy a ne si je brát, pak bude na Blízkém východě mír."

      Schůzky mezi zachráněným pacientem a vdovou po jeho dárci se zúčastnil také významný host, jimž byl jeden z nejlepších izraelských chirurgů, který jako první v židovském státě uskutečnil již před dvaceti lety úspěšnou transplantaci jater. Pouze vyslovení jeho jména jasně napoví, že se jedná o Araba – profesora Ahmeda Ida, pod jehož vedením byla darovaná játra transplantována také Mahzanu Validovi.  „Ročně máme asi šest set pacientů, kteří potřebují transplantovat nějaký orgán, bohužel asi sto těchto osob umře, protože dárců je pořád děsivě málo," říká Kiril Grozovský. „Kdyby si lidé uvědomili, že po své mozkové smrti si žádný svůj orgán na onen svět stejně nevezmou, měli by naši pacienti mnohem větší šanci."

linkuj.cz vybrali.sme.sk