Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

Je před dlouhým víkendem, je krásně a doufám, že bude krásně všude, kde budete. Že si prodloužené volno prožijete spokojeně, všechny vaše představy budou splněny, a výplata výplatu stíhati bude :-)))
Pro pohlazení na duši vám nabízím půvabnou "psí studii", kterou jsem právě dostala od bezva kamarádky z příjemně teplých krajů Západního pobřeží Spokojených států amerických. Je to dáma dost možná od rány, ale rozhodně ne "rozbitná". Tak čtěte a vzpomeňte si na pejsky svého života....

Za těch skoro 30 let, co žiju se psy a ostatními zvířaty,
jsem dospěla k závěru, že psi se dělí na několik skupin:

Jsou psi oddaní, kteří se snaží ze všech sil plnit cokoli mi na očích vidí – a pak jejich pravý opak, který každý den zkouší mou trpělivost s vědomím, že jednou se i ten nejzatvrzelejší a nejtupější člověk dá vychovat, v lepším případě i vycvičit.

 těm prvním patřila po krásných 11 let malá čubinka Ťapinka, notná míchanice rodem nejblíž k jezevčíkům. Sice jí trvalo asi rok, než konečně opustila svou oblíbenou předložku před koupelnou a začla čůrat už opravdu jenom venku, ale jinak to byla neuvěřitelná mamina, která se kromě svých štěňat starala o nás o všechny. Synkovi neustálým olizováním úspěšně hojila všechny jeho odřeniny (a že jich pořád měl!), nalezené kotě odkojila, malé káče, které nějak skončilo v našem bytě na Žižkově a které se odmítlo nechat kojit, aspoň hlídala a učila ho všechno nutné pro život. Vždycky měla trpělivost, když se jí někdo z nás chtěl vybrečet do kožichu, zkrátka byla dobrý duch naší rodiny.

K těm druhým patří asi roční jezevčík, který se stal ozdobou našeho domu letos na jaře. Ačkoliv se svýma krátkýma nohama by teoreticky neměl být schopen nějakých akrobatických kousků, jakmile jde o proces mojí výchovy, dokáže skoro cokoli. Kromě trvalých granulí rozházených po celém domě (potřebuju procvičit svoje úklidové schopnosti), přes každodenní boj o moje křeslo (ženská nemá co mít svoje křeslo, to je chlapská záležitost) až po neustálé průniky do kočičího žrádla (on je tady pán, ne já nebo moje kočky), tenhle náš souboj zatím dosáhl vrcholu jeho přítomností na kuchyňském stole! Jak se tam dostal se svými 20 cm výšky? Asi ho tam vynesla jeho zlomyslnost, jinak si to neumím představit. Jinak kromě mojí osoby se ke všem ostatním chová drze, ale s láskou. Zřejmě se rozhodl, že jsem jediná, která mu za tolik výchovného úsilí stojí.

           Jsou psi, kteří by za kus žvance dali i tu svou nevinnou psí duši – a pak jsou pejskové, obvykle malého vzrůstu, kteří by nikdy nepozřeli nic proti vlastnímu přesvědčení.

Tedy, s těmi prvními mám bohaté zkušenosti, zatímco o těch druhých jsem dlouho jenom slýchala, až jsem konečně jednu takovou čubinku u známých zažila. Krmili ji speciálně jenom pro ni připravenou směsí masa, zeleniny (vybrané!) a těstovin. Protože jsem s paničkou kecala při přípravě téhle velmi speciální dietky, přišlo tam o trošku víc masa, než mělo. A následky se dostavily: čubinka dlabanec očuchala, koukla na paničku „To myslíš vážně?", ještě jednou důkladně prozkoumala poměr proteinů, vitamínů a minerálů, celkový obsah kalorií a hustotu, a s trpkou výčitkou ve svých něžných očích „Ty mě chceš otrávit!?!" si ublíženě zalezla na svůj pelíšek (místo aby se za odměnu rozvalila na paniččině klíně) a tam byla celá smutná, dokud jí nebylo připraveno nové jídlo PŘESNĚ tak, jak mělo být. Ale to byla jediná výjimka, kterou jsem kdy na vlastní kůži zažila, jinak všechna moje zvířata nemají celý den nic jiného na práci než za mnou běhat s výrazem tvora těsně před smrtí vyhladověním a u lednice jsou zaručeně vždycky dřív než já.

A pak jsou psi rozbitní a nerozbitní, duševně i tělesně.

K těm prvním patřila malá Ťapinka a teď tedy i ten můj vychovatel jezevčík. Kdejaký trn v pacce je okamžitě důvodem k vřeštění či předsmrtným mdlobám. Nechtěné šlápnutí na tlapku nebo skřípnutí mezi dveřmi znamená třídenní pláč a ochotu nechat se konejšit. Je-li jezevčík vyhozen od stolu, u kterého právě neúspěšně žebral, odchází s neklamnou řečí těla: „Já jsem TAKOVEJ CHUDÁK! Ty lidi jsou ale HNUSNÝ!" „To je ta ženská tak BLBÁ, že nerozumí ani jednoduchýmu povelu DEJ MI?"

K těm druhým pak patří moje už víc než 12tiletá pitbulka Aminka. Té když šlápnu na tlapku, koukne na mě jenom s otázkou „Tys mi něco chtěla?" Mezi dveřma se dost dobře nedá skřípnout vzhledem k jejím 40 kilům váhy. A trn v tlapě objeví většinou až večer, když si lehne – a najednou jí něco vadí. Na žebrání u stolu už si vypracovala techniku: zaleze pod ten stůl CELÁ, tak, aby nikde nevyčnívala, ale je stále ve střehu. Co upadne, je jenom její – a hlavně už si nás vycvičila, že použité talíře jdou na první předmytí právě pod stůl a pak teprve do myčky. Když ji před pár lety uštknul chřestýš, bála jsem se o ní – ale ona kromě oteklého zadku byla úplně v pořádku! Zrovna jako když mi ještě v Praze spolu s jejím kamarádem kocourem Korvinem sežrali CELOU difenbachii. Tehdy jsem jim přála, aby jim bylo špatně – a nic. Zkrátka rozbitného psa skolí cokoli, zatímco na nerozbitného máte záruku až do jeho smrti...

linkuj.cz vybrali.sme.sk