Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

Jedenáctý měsíc v roce dostal od našich předků půvabné a vše říkající jméno: listopad.

       Dušičkový čas, zasvěcený vzpomínkám, už vystřídal svátek svatého Martina (11.11.), který málokdy přijíždí na bílém koni, ale přesto na něho každý rok vždycky znovu čekáme. Víte ale, že jeho svátek býval dost často posledním veselým svátkem před začátkem předvánočního času? Malý karneval nebo masopust byl – od Martina do začátku adventu – časem, kdy se lidé veselili, jedli a pili, co hrdlo ráčilo.

     Na svátek svaté Kateřiny (25.11.) si dejte pozor na všechno, co má kola – tento den se totiž na památku umučené světice (byla mučena zařízením, které mělo čtyři kola s ostrými hroty po obvodu a tím bylo její tělo drásáno) nesmělo pracovat s ničím, co má kola. Mlýnská kola umlkla, stejně tak i kolovraty. Povozy zůstaly na svém místě... Dost dobře si neumím představit, jak by světice mohla být uctívána dnes...  Ale jinak se na Kateřinin svátek děvčata a mládenci těšili – večer vypukla zábava, která byla úplně naruby a bylo na ní uplatňováno ženské právo. Děvčata i vdané paní si tentokrát vybíraly mládence k tanci dle svého gusta. A nejen to, platily muzikantům za zahrání sóla a objednávaly si pálenku. Až okolo půlnoci, na závěr, si mohli tanečnice vybrat pánové. Pak už nastával adventní čas, kdy byly veškeré zábavy, tanec a zpěv zakázány.

     Ondřejův svátek (30.11.)  už spadal do vážné adventní doby a jeho noc byla tajemná a čarovná. Už od pohanských dob je známo, že právě na sv. Ondřeje otvírali pohanští démoni zemskou bránu a pouštěli do kraje zimu a mráz. Proto se tuto noc také prováděla řada magických úkonů a věštila budoucnost. To tolik známé vánoční třesení bezem patřilo původně právě k Ondřejovu svátku. Stejně tak i předpůlnoční klepání na kurník: ozval-li se kohout, dívka se do roka vdala. Když zakdákala slepice, veselku bylo nutno ještě alespoň o rok odložit. Některá čarování ale zase tak nevinná nebyla. Věštilo se třeba ropuchou. Žábu děvče muselo v předvečer svátku chytit (měla jsem za to, že v tuhle roční dobu už je to nemožné, ale vzhledem k tomu, že byl tenhle zvyk dost oblíbený, tak se to asi dá), pomazat medem a zaživa zahrabat v lese do mraveniště. No a podle zbylých kostí se pak předpovídala budoucnost:

 - kůstka v podobě háčku přitahovala mládence a rozemletá se přidávala do lektvarů lásky;
 - lopatkovitá kostička naopak sloužila proti nechtěným mládencům a rozemletá se přidávala 
   např. do koláče,  kterým byl nežádoucí nápadník pohoštěn;
 - celá kostra, mravenci čistě obraná, předpovídala bohatství;
 - ta, na které byly zbytky masa, věstila naopak nemoc a problémy;
 - čelist z ropuchy se nosila v hedvábném váčku na srdci a chránila proti uřknutí.

Adventní čas sice i dnes chápeme jako něco vážného, slavnostního,
ale tolik se mu věnovat, jako dřív, už nestíháme.
Doba je jiná, rychlá a my už "kouzla nocí tajemných" tolik nevnímáme. 
Někdy si myslím, že je to škoda...

pavla@kudlanka.cz

linkuj.cz vybrali.sme.sk