Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

Odjakživa jsem útlocitný člověk, vnímám křivdy, pomáhám slabším, handicapovaným, dětem a starým lidem a vždycky to tak bylo. Ale v poslední desítce let se u nás velmi rozrostl počet bezdomovců; vnímala jsem je hodně a bylo mi jich líto obzvláště v době, kdy jsem denně vystupovala na Smíchovském nádraží a pracovala naproti nádraží Hlavnímu. Bylo jich tam mraky, za tu řádku let od revoluce se změnila jejich věková skupina a také je jich podstatně více.

     Po pár letech tohoto života už ani nejsou schopní začlenit se zpět a pracovat. Dříve to byli většinou starší lidé, kteří už nesehnali práci a postupně jejich životní úroveň upadala, žádná motivace, žádná hygiena, přestali platit elektriku, ztratili své byty.... až skončili na ulici. Ale v poslední době vidím ve skupinách bezdomovců lidi od 20 do 40 let, v produktivním věku, kteří však dostávají od svého města dost vysokou podporu, takže je to ani nemotivuje se jakkoliv snažit žít jinak; sdružují se nejraději v Praze, do "svého" města zajedou jednou za měsíc pro podporu...

     Jednou takhle běžím rychle něco koupit do práce, z jedné hospody vyběhne mladý bezdomovec,  zastoupí mi cestu a žádá 20 Kč. Dost mě to zarazilo a říkám mu:

Já:  Proč bych Ti je měla dávat?
On: Vypadáš na to, že peníze máš a 20 Kč Tě nemůže vytrhnout.
Já:  A představ si, že vytrhne! A proč ty nejdeš dělat tak jako já, pak bys nemusel žebrat? Není Ti hanba? Žádat ženskou, jako jsem já, o peníze?!?! (Mohlo mu tak maximálně 40 let, žádný nemohoucí stařec!)
On: Víš, tak já Ti něco povím, když si vyberu sociální podporu se vším všudy a ještě si takhle denně něco vyžebrám - víš, že mám daleko víc než Ty?! A nemusím nic dělat!!!
Já: Vidíš, tak já zas povím něco Tobě, jsem rozvedená a živím sama dvě děti a nikdy bych se nesnížila k tomu, abych žebrala. A jestli bych někomu chtěla dát těch dvacet korun, tak je dám raději svým dětem, protože ony své prázdniny tráví tím, že jsou na brigádách a snaží se  vydělat si nějakou korunu, protože já nemám na to - dávat jim kapesné - a tebe v tom rozhodně nebudu podporovat!

     Ani se neptejte, co jsem si vyslechla nakonec... Taky jsem už docela otrnulá, protože když po žádosti od bezdomovce: „Dej mi nějaké peníze, mám hlad" jsem ho pozvala: „tak pojď, tamhle je bufet, koupím Ti polévku s rohlíkama", mě poslal kamsi daleko...  do neznáma... Ale třeba ráda dám do klobouku slepým, co na Můstku hrají, Indiánům za jejich úchvatnou muziku na Panovu flétnu.... to srdce poskočí, když to slyšíš, miluji jejich muziku.

Paradis Sára

linkuj.cz vybrali.sme.sk