Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

Dostat se v Praze do letadla izraelské letecké společnosti El Al je zkouška nervů jen pro trpělivé jedince. Už na letišti se pasažéři ocitnou během speciálního pohovoru v palbě otázek. „Kdo vám pomáhal balit zavazadla? Odkud jste cestoval na letiště? Měl jste zavazadla pořád na očích? Proč letíte do Izraele? Máte tam nějaké arabské přátele nebo známé? Stýkáte se? Kdy jste je viděl naposled? Nedal vám někdo cizí v letištní hale obálku nebo balíček...?" Takové a jim podobné otázky dávají u pultíku ostražití kontroloři. Když je všechny odpovím jednomu, moji zpovědníci se vystřídají a na úplně stejné otázky musím odpovídat znovu. Pro zjištění, jestli jsou moje odpovědi stejné.

     Zkrátka bezpečnost je na prvním místě, o čemž se přesvědčuji vzápětí, kdy jsou má zavazadla vystavena rentgenům a spektrálním i jiným analýzám, abych se po dvou hodinách dostal konečně do letounu. Kromě pilotů a letušek vítá pasažéry i vytrénovaná ochranka, přesto ze mne nemizí nepříjemný pocit, že někde pode mnou je nálož semtexu a v podpatku Araba přes uličku kus dynamitu. Utěšuji se faktem, že El Al má nejlépe na světě vycvičené bezpečnostní agenty, kteří jsou schopni zlikvidovat únosce letadla a ještě s ním v případě zranění pilotů v pohodě přistát. Konečně jsme ve zdraví v Izraeli a já jdu zase po svém milovaném Tel Avivu, kde však zjišťuji, že už nic není jako dřív.

Ruský syndrom

    Tel Aviv založili v roce 1909 ruští Židé, jež se na Blízký východ vystěhovali před carskými pogromy. Rusem byl i první zdejší starosta Meir Diezengoff. Dnes žije v tomto dvoumilionovém městě na tři sta tisíc rusky mluvících Židů.
    ,,Jsem v Izraeli tři roky, mám ženu a dvě děti. Byty jsou tady asi nejdražší na světě, ale jako přistěhovalci jsme dostali „kvartíru" o třetinu levněji, auto mám na půjčku, žena dělá v bance, takže na živobytí nám zůstane měsíčně asi šest tisíc šekelů," svěřil se mi taxikář Vladimír z Krymu, který mě vezl z nádraží do hotelu Gordon a dal mi slevu, takže jsem místo dvanácti šekelů zaplatil jen deset.
    Když jsem vzápětí zjistil, že hotel Gordon má ruského majitele, měl jsem obavy, jestli nebude na chodbě „děžurná" se samovarem na dřevěné uhlí a horkým čajem za deset kopějek. Nehlídkovala, zato v hotelové kuchyni vypomáhala Blanka, blonďatá studentka z Liberce, jež si tam na cestu do Egypta vydělávala umýváním nádobí. Slovanskou atmosféru Tel Avivu mi následně doplnila Andrea ze Znojma, která dělala barmanku v nedaleké kavárně Pelikán.

Doplavala si pro svobodu

     Tel Aviv je také městem a druhým domovem pro řadu Moravanů. Avner Street 20 přijal Franzi Landsbergerovou, Židovku z Frýdku – Místku.  „Můj otec měl v Místku textilní továrnu. Zemřel v roce 1931, o podnik a tři dcery se starala moje matka," vyprávěla mi perfektní češtinou. „Když 14. března 1939 přijeli do Frýdku – Místku Němci, bylo mi osmnáct a stala jsem se svědkem toho, jak se čeští vojáci 8. pěšího pluku s kulometem postavili na odpor. Pak se začaly chystat transporty Židů, naši příbuzní v Ostravě či Brně byli Němci zadrženi hned první den okupace. Odjeli jsme proto do Prahy, kde jsem se rozhodla uprchnout do Palestiny."

     Příběh o nové domovině Franzi Landsbergerové začal dramaticky, ale naštěstí od jiných Židovek neskončil tragicky. Z Prahy odjela jako dvacetiletá v září 1940 vlakem do Rakouska a z Vídně parníkem až do Rumunska a Řecka. Cestou museli kotvit u ostrovů v Egejském moři, aby nakoupili vodu, potraviny a uhlí. Každý z utečenců dal, co měl. Peníze, šperky, jinak by nemohli plout dál. A když už nebyla pára, přesedla na loď Patria, na níž se vešlo na dvanáct set vystěhovalců. „Museli jsme asi měsíc čekat v přístavu, protože na lodi nebylo dost sociálních zařízení pro tolik lidí. Byli jsme mladí, o pronásledování Židů v Evropě neměli tušení. Měla jsem s sebou akrodeón, tak jsme hráli, zpívali a užívali si," zasnila se Franzi Landsbergerová.

     Když však dorazili k pobřeží Palestiny, nastaly potíže. Britové, kteří dohlíželi na území Blízkého východu, odmítli Židy na Blízkém východě dál přijímat a snažili se Patrii vrátit zpět. Začalo se proslýchat, že chtějí poslat utečence až na ostrovv Madagaskar. Jedno listopadové ráno roku 1940, když už bylo pobřeží Palestiny nadosah, ucítili pasažéři Patrie otřes a loď se naklonila. Explodovaly bomby, které zde měli nastražit bojovníci židovské domobrany Hagana, aby znemožnili transport Židů do některé z britských kolonií.

     „Nevěřila jsem, že by se tak velká loď kousek od břehu mohla potápět. Smáli jsme se. Pluli jsem přece na mnohem menších lodích, proč by se měla zrovna tato veliká potopit?" popisovala paní Franzi dramatickou situaci. „Dali nám ale korkové záchranné pásy a řekli, ať skáčeme do vody. Dvě stě padesát lidí se utopilo jen proto, že včas nevylezli ze svých kajut. Jinak by se asi zachránili. Voda byla teplá, pobřeží nadosah." Doplavala několik stovek metrů ke břehu nedaleko Haify. Rok byla v uprchlickém táboře, než dostala práci v kibucu, pak v Haifě jako číšnice. Mezitím se zdokonalila v několika jazycích, až z ní byla pracovnice izraelských aerolínií v Jižní Americe, Velké Británii, Švýcarsku a dalších zemích světa.

Břetislav Olšer
(pokračování příště)

P.S. Další fotografie najdete ve fotogalerii.

linkuj.cz vybrali.sme.sk