Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

      Jenom krátce shrnu, co se událo – není to možná úplně podstatné, ale na druhou stranu asi nemá smysl teoretizovat v obecné rovině. Tak tedy: původce toho mého trápení jsem potkala v létě, časem ho poznala blíž a nakonec se stalo, že jsme spolu strávili noc. Bez jakýchkoli slibů... Ale pak mě přece jen mrzelo, že se stáhl zpátky, jakoby se mezi námi nic nestalo. A nechal mě tápat.  Z různých (řekněme pracovních) důvodů jsme se ale čas od času vídali (a vídáme) dál a zjistila jsem, že se sice přede všemi dokážu tvářit jakoby nic, ale ne před sebou a ne před ním...

     Dobře, asi po dvou měsících jsem se tohle mlčení odhodlala prolomit, aby se věci mezi námi aspoň trochu ujasnily. Hodně toho zůstalo nevyřčeného, na leccos jsem nenašla odvahu se zeptat, výsledek byl tudíž ne zrovna jednoznačný (a mám pocit, že on sám si není zrovna jistý, co vlastně chce) – řešení není, ale nemá smysl k sobě navzájem chovat nějakou zášť.  Zároveň jsem už od začátku věděla, že bych chtěla víc než tu jednu noc: i když je podstatně starší než já, je to i se všemi svými průšvihy chlap, který by klidně mohl být "ten pravý".

     Jestli chce cokoli dalšího on, nedal to najevo. (Třeba je to prostě ten rozumnější z nás dvou.) A nakonec jsem zůstala zaskočená tím, že moje skálopevné rozhodnutí "nezamilovat se" skončilo naprostým fiaskem. Koneckonců nejspíš proto, že to se stalo už při některém z prvních setkání, ne-li už při tom prvním, a mně jenom příšerně dlouho trvalo přiznat si to...

     Čas to neléčí, spíš naopak. A někdy, poslední dobou docela často, mám opravdu hodně blbé chvilky a nálady, které už ani při nejlepší vůli nemůžu svádět na podzimní depky.   A co teď s tím...  

     Asi ideální by bylo, kdyby se mi podařilo to, co už jednou. Totiž – někdy v době, kdy jsem ještě byla s bývalým přítelem, stalo se mi, že jsem se zakoukala do jednoho takového charismatického, přátelského, příjemného atakdále chlapíka. A to tak moc, že jsem musela sama sobě přiznat, že tohle je mnohem silnější, než co jsem kdy cítila k partnerovi. Ale – byla jsem zadaná a časem (když jsme se už spřátelili) jsem zjistila, že on je taky. Ale k ničemu mezi námi nedošlo. Zkrátím to – časem jsem se naučila nežárlit na jeho přítelkyni, mít ho ráda natolik, aby pro mě bylo důležitější jeho štěstí (byť s někým jiným) než to, abych ho třeba získala pro sebe.

     Stálo hodně času a sil si vůbec uvědomit, že to je jediná možná cesta – už proto, že tohle přátelství pro mě bylo (a je) příliš cenné natolik, abych riskovala jeho ztrátu. Ale podařilo se to a já se zas těším, až mě zanedlouho zas obejme na přivítanou a mně nebude smutno z toho, že to je "jen" kamarádské objetí.   ...Jenže – v tom případě jsem věděla, proč. Proč se vzdávám a kvůli komu. A teď? Jenom tuším: o své minulosti mi toho postupně řekl víc, než bych možná chtěla vědět (a mnohem víc, než kolik bych o sobě byla ochotná říct komukoliv kromě nejbližších – i když vím, že k téhle otevřenosti měl dobrý důvod), ale své současné soukromí si střeží a já můžu jen hádat z kusých náznaků. Nevyptávám se – až přijde čas, řekne mi to sám jako ostatně už dřív jiné věci, funguje to tak, jako podle nějaké nevyřčené dohody. Ale pořád nedovedu napřít všechny síly do toho, aby to "mít rád" přestalo obsahovat "chtít" – nebo těch sil nemám dost, co já vím. Vím že to jde, musí jít – vždyť už jsem to jednou dokázala. Jenže teď s tím najednou neumím hnout a spíš je pořád hůř než líp.  

     Pak by byla druhá možná varianta. Možná nejspolehlivější. Ale asi ne nejlepší, když mě napadla v jednom z momentů, kdy mi bylo opravdu zle... Tedy – postupně uzavřít všechno, co máme společné, a přestat se vídat, zrušit všechno, pokusit se "zapomenout". Říct – promiň, nemám na to tě dál vídat, nemůžu s tebou spolupracovat, je pro mě pořád moc bolavé tě jen potkávat. Třeba se někdy v budoucnu zas uvidíme, ale až se z toho dostanu.  I to má ale háček. Když pominu to, že doopravdy zapomenout se asi sotva dá, tohle by bylo asi hodně zoufalé řešení. Znamenalo by to, že se vykašlu na spolupráci, se kterou třeba počítá a která by byla přínosem pro obě strany. Znamenalo by to přiznání, jak mizerně na tom jsem, a nepřímé obvinění – "ty za to můžeš", když za to vlastně můžeme oba...  A znamenalo by to udusit nějaký přátelský vztah, který zatím stačil vzniknout.

     Jenže cítím, že na to všechno nemám právo. A ano, zní to příšerně pateticky. Ale když jsem o tom přemýšlela, něco – nejspíš svědomí – na mě křičelo něco jako "sakra, tohle nemůžeš, nesmíš!" A to zamilované já k tomu potichu dodávalo, ať nezapomínám, že ani nechci.   A ještě třetí varianta by tu byla. Ne ta altruistická a ne ta zoufalá (nebo spíš zbabělá?), ale – sobecká. Rozhodnout se – chtěl mě tehdy, a když na tom zamakám a vytvořím příležitost, bude chtít znova. Třeba bych ho získala jen na chvíli, třeba nejen na chvíli. A šlo by to: v posledním asi půlroce jsem na sobě přece jen trochu zapracovala a snad už se mi daří dosáhnout nějakých výsledků – přátelé si všímají, nedávno kamarádova žena dokonce prohlásila, že mě na dálku ani nepoznala, a změnu chválila... :) Při troše vytrvalosti, bezohledné – bez ohledu na následky, bych možná uspěla. Stejně nemá cenu si namlouvat, že to moje "vylepšování zevnějšku" s ním nemá nic společného.  

      Samozřejmě, tohle má taky pár velkých ALE. Jistě, svědomí nekřičí, to přímo řve. Netuším, za kým se vrací domů a jestli je spokojený – jsou momenty, kdy si jsem skoro jistá, že není a že hledá: to bych to svědomí třeba ještě nějak uklidnila ("ženatý není, tak o co jde"). Ale jindy o tom mám velké pochyby. A nechci krást chlapa jiné, nechci ublížit nikomu nezúčastněnému a ani jemu, i když on mně ublížil a už tehdy, tu noc, věděl, že právě to riskuje, přesto mě svedl. Jenže já holt nejsem taková mrcha, abych tohle udělala. A nejenom proto, že on už si svoje zažil a nemíním k tomu přidávat. Pořád se ohlížím na to, co bych mohla způsobit, pořád chci jistotu, že neublížím, pokud mám jinou možnost.  

     To jsou tři cesty, po kterých by se dalo jít, ale... vlastně se mi po žádné z nich nechce. U té první si říkám – proč sakra mít zas jen dalšího dobrého kamaráda, chci víc... A stejně se mi to takhle nedaří. Ta druhá – ale to bych toho kamaráda ztratila úplně, to ne. Třetí – tak bych sice možná ještě dosáhla toho, co jsem chtěla od začátku, ale může to být taky cesta do pekel, můžu někomu způsobit něco zlého a sobě nabít hubu. Někdo by to třeba řešil třeba ještě pomstou ("když tě nemůžu mít, tak ti to aspoň vrátím"), ale tohle odmítám z principu, prostě – ne. Možná by pomohl nějaký ten princ na bílém koni, ale ti jsou za á vzácní, za bé většinou už rozebraní a za cé – laťka je teď hodně, hodně vysoko... Danielo, budu moc ráda, když tohle moje "stejskání" zase pověsíš na Kudlanku. Snad celá ta naše "kudlí banda" vymyslí něco, co mě nenapadlo; protože tohle celé trvá už příliš dlouho a nechce se mi skončit u nějakého docenta Chocholouška – kudlančí psychologové jsou mi opravdu milejší... :) 

     Napadá vás někoho ještě další cesta, kterou máte sami vyzkoušenou? Anebo způsob, jak udělat některou z těch tří vyjmenovaných trochu schůdnější..? Protože samo to nepřebolí. Musím tomu pomoct. Jenže nevím jak... Věřím vám, jste moc fajn...
Díky moc a ať se vám všem daří, přeju pěkný týden. Adéla

linkuj.cz vybrali.sme.sk