Byl vytrvalý, pozorný – až po půl roce jsme spolu poprvé strávili víkend a taky spolu spali. Po dalších 14 dnech jsem zjistila, že se jeho přístup ke mne radikálně změnil -  a protože mi to nebylo příjemné, vztah jsem ukončila. Po dalším týdnu jsem zjistila, že náš víkend nezůstal – zcela nečekaně, tak už to bývá – bez následků. Byla jsem poprvé v životě těhotná. Po prvotních pocitech zmatku, kdy jsem myslela, že tohle snad nemůže být pravda, přišel nádherný pocit – vždyť já budu mámou! To je přece krásné. O potratu jsem neuvažovala – i kvůli věku. A jednak věřím, že dítě si samo vybírá jak rodiče, tak okamžik, do kterého se narodí a tedy že snad všechno cítí od početí – prostě a jednoduše – to bych nemohla...

     Přemýšlela jsem, zda to otci vůbec sdělit, ale nebylo by to fér – přesto jsem nepředpokládala nějaké jásání, ani jsem nepočítala, že nadšeně převezme odpovědnost. To, co však následovalo, mne téměř psychicky zlomilo. Nejen, že předvedl hysterický výstup, kdy jediné slovo, které už jsem byla schopna vnímat, bylo právě slovo „potrat“, ale pak mi ještě začaly od něj chodit články o tom, jak je pro dítě těžké žít bez otce; e-maily, jak se na něm tímhle psychicky podepíšu atd. Nakonec vše skončit tím, že je to moje odpovědnost, kterou si musím nést sama a s tím konečně zmizel. Tedy samozřejmě jen v tom směru, že mne nekontaktuje apod. Já po něm nic nechci.

     Beru to všechno jako zázrak, že mé těhotenství je zcela bez potíží (a to i s tím, že neznám ranní nevolnosti a podobné problémy), když jsem prcka viděla poprvé na ultrazvuku (jak hýbal nožičkami, ručičkami) vehnalo mi slzy do očí... tak moc se na něj těším, i když vím, jak to bude těžké... každý mne však nutí k tomu, abych i jeho hnala k odpovědnosti. Já na to po těch všech výstupech nemám náladu ani chuť. Je však pravda, že jako svobodná máma budu potřebovat opravdu každou, každičkou pomoc, ale co s tím? Jak se zachovat? On si snad i myslí, že jsem to na něj "ušila" – je movitý. A já se nechci zaplést do téhle hry – a to včetně hry o tu malou nádhernou dušičku, které ve mne roste.

     Jaký je tvůj názor? Děkuji E.

ODPOVĚĎ: 

     Milá E., věř mi, i když si vlastně stěžuješ na „mizeru chlapa“, je tvůj dopis prodchnut nádhernou láskou, štěstím a touhou po onom malinkém človíčkovi v tobě.  Pevně věřím, že ač to bude „poněkud“ těžší, ty to zvládneš bez nějakých zvláštních obtíží. V současné době už to není zas až tak děsivé, být maminkou bez tatínka… Dokonce, jak znám z mnoha případů – a určitě mi to mnoho ze čtenářek a čtenářů potvrdí – kolikrát je matkou-samoživitelkou v podstatě i papírově vdaná J. Takže toho se zas až tak moc neboj.

     A – myslím, že ten přestřelivší milenec, který se teď tak neskutečně vyděsil – se po určitém čase vzpamatuje a nakonec bude rád… Své jednání vůči němu bych dělila na dvě části: úřední a soukromou. Úřední – tzn. přikláním se k názoru tvých známých, že na zajištění od něj máš nárok ty i vaše dítě (nepíšu tvoje, protože je skutečně vás obou!). Nejspíš bys mohla říct nějaké své kamarádce či kamarádovi, ať ti zjistí vše potřebné, co máš udělat. Neboj se, že by on mohl říci, že dítě není jeho. V dnešní době to už není přeci žádný problém dokázat… (P.S. Kdybys nikoho neměla, tak mi napiš, mohla bych ti také něco zjistit.) Ty sama teď kontakt s ním nevyhledávej, buď v klidu, věnuj se sobě a svému malému vetřelci, ať má ke svému vývoji ty nejlepší podmínky J.

     Snad jen mu můžeš, dejme tomu před nástupem na mateřskou, oznámit změny… A pak narození jeho dítěte…

Držím ti všechny palce – tak, a teď nebudu muset nic dělat… ahoj, daniela.

poradna@kudlanka.cz

linkuj.cz vybrali.sme.sk