Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

      Víme, že jsme je zapomněli v autobuse ze Santany a tak vyhledáme sídlo kýžené dopravní společnosti. Pán, který se nás ujme je moc milý. Zburcuje celé nádraží, volá toho i onoho a dokonce aktivně prohledá svou vlastní kancelář. Nakonec se nám jménem všeho portugalského lidu omluví a popřeje nám hezký zbytek dovolené. Tryznu za zmizelé druhy pořádáme v oblíbeném sport-baru na molu jachetního klubu. 

     Poslední snídaně ve Švábinci. Stejná jako všechny předchozí a přece tolik jiná. Nad kávou s mlékem a gumovou bulkou tu dnes s námi kromě nostalgie sedí i náš přítel Všudybyl. Na rozdíl od nás dobyl Pico Ruivo a je proto v sedmém nebi. „Hned zítra se tam vracím“, oznamuje nám nadšeně a odbíhá pro svůj foťák. „Podívejte, jaká je to krása. Nebejt fotbal, tak mě ani nenapadlo tam odtud odejít“, ukazuje nám rozostřené vrcholové snímky. „Vidíš“, špitne Kebule a mě se zdá, že má na krajíčku. „Vidím“, pronesu temně. Nevím sice, jak se jmenuje místní duch hor, ale stejně jsem mu vděčný, že mě této těžké zkoušky morálu nakonec přece jen ušetřil.

      A samozřejmě, že si to nechávám pro sebe. „Tak už jedete“, zafuní tiše pan Hruška. Za jeho prohlášením není ani otazník, ani vykřičník. Jako obvykle. „No“ přikývnu a vytáhnu peněženku. „To byla jedna noc…, nebo dvě….“ brumlá si pod vousy a zřejmě čeká nápovědu. „Tři“ uvedu věci na pravou míru. „To to letí“, zakroutí hlavou pan Hruška a natáhne se pro kalkulačku. „Odkud vůbec jste?“ zvedne po chvíli oči od namáhavého násobení. „Z Český republiky“, přiznám se ke své domovině.

     „Ahá… Ghana“ zakření se pan Hruška a přisune mi po stole papírek s číslem. Nechápu nic, ale taky se křením. Některé pointy totiž člověku dojdou až po čase...

linkuj.cz vybrali.sme.sk