[CNW:Counter]
  www.kudl@nk@.cz   

O kudlance se ví, že svého partnera po kopulaci sežere. Když o tom tak uvažuji, myslím, že – v jistých případech – by toto řešení nebylo nezajímavé…
 
 
manuál
téma
poradna
tady a tam
úkol pro vás
fauna a flora
próza a poesie
nejen duše
:-)))
zážitky
 
FÓRA KUDLANKY
 
 
Hledej na Kudlance

 
Výstava pro kočku
 
Marihuana, Mariška. Tráva - Hulení...
Trampoty sličné tlustice
Minutka za čtvrt hodinky :-)))
Gruppensex, swingers - aneb kam se ztrácíš, lásko?
Balzám na nervy
Žena v područí alkoholu
Žebříček nepopularity
NEJČTENĚJŠÍ ČLÁNKY
Trak a já
Milovali jsme lištičku...
Když soužití sešedne
 
 
 
DOMŮ
 
dopisy do poradny
dopisy do redakce
 
 
 

Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

 
 
 
ARCHIV
 
bloguje.cz
 
 
 
 
 
 
 
KUDLANKA.CZ, ISSN 1214-7826
Copyright (c) 2003-2006
Šéfredaktorka:
Mgr. Daniela Umlauf Goldwein
 
PageRank.cz
 
 
PŘEDSVATEBNÍ CESTA NA MADEIRU XIX.
Rubrika: [zážitky]

 Po vyplutí nám začnou pašáci s pašačkami předvádět, že ten kdo je úspěšný, je tím pádem i krásný. I ti, kteří tak dosud neučinili, odhalují svá bronzová těla, mažou je opalovacími krémy s dostatečně vysokým ochranným faktorem a vystavují je slunečním paprskům. Co na tom, že od moře vane silný chladný vítr a jejich opečená kůže se v mžiku zkrabatí zimou, takže všichni rázem vypadají, jako když se na polární výpravu vydá horda grilovaných kuřátek.

    

     Třesou se s vytrvalostí maratonských borců a soutěží o to, kdo se bude tvářit nadšeněji a sebevědoměji. Vítězi je odměnou další koktejl ze sušených trav. A poražení? Ti zapíjí svůj žal tím samým drinkem, jen si ho na rozdíl od vítěze musí sami utřepat. Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. A hlavně se nikdy netoulá po světě samo. K morové ráně pašáků z Flowerhealthu se v druhé části plavby přidává i cholera kabrňáků na vodních skútrech. Tři řvoucí obludy krouží kolem Sea Poweru tak dlouho, dokud si jejich posádky nejsou jisty tím, že se jim podařilo nakrknout absolutně všechny lidi na palubě a odehnat cokoli živého v okolí katamaranu na míle daleko. Když úspěšně splní svou misi, obětavě vyráží šířit žluč i k dalším plavidlům. Líbí se mi na nich, že ve svém úsilí neumdlévají a rozdělují své požehnání rovnoměrně mezi všechny vyhlídkové lodě v okolí. Vlastnit tak bazuku…. 

     Navzdory moru i choleře se našemu mladému kapitánovi nakonec podaří vystopovat hejno delfínů. Prvním signálem tohoto pro mě celkem nečekaného úspěchu je náhlá erupce aktivity příďového bratrstva.  Polonahé družstvo pašáků přebíhá po síti zprava doleva a zase zpátky. Ozývají se výkřiky: „Bravó!“ a „Supér!“ a „Olé!“ Slyšet je též potlesk a cvakot foťáků.Přesouváme se s Kebulí na záď apři pozorování delfíního hemžení se snažíme ignorovat povyk za našimi zády. Jde to ztuha, ale jde to.

     Po dvacetiminutové zastávce na koupání pod jedním z nejvyšších útesů v Evropě se pak vracíme zpátky těsně podél podbřeží. Sílící vítr nám totiž blokuje možnost návratu na širé moře. Pašáci se ještě naposledy vzpruží našlehaným senem, obléknou si zelená trička a pozdraví Funchalský přístav sborovým hurá. Těsně, než naše loď přirazí k molu, už jsou nastoupeni v řadě u zadní části levého plováku a ihned po přistání opouští palubu tak svižně, jako by nám bezprostředně hrozilo potopení. „Ufff“ oddechnu si ztěžka a jsem rád, že jsou v pracheli. „Měli by nám vrátit půlku vstupnýho“ stěžuje si Kebule. „Kvůli nim?“ kývnu hlavou k opuštěnému molu. „Ale ne“ usměje s Kebule. „To byly roztomilý zvířátka“ dodává. „Jenže v letácích slibovali velryby, želvy, tuleně a pak nám ukázali jen pár prťavých delfínů.“ „Nestěžuj si, byli sice malí, ale zato nebyli gumoví. Za pár let už takový štěstí mít nemusíš“, nastíním Kebuli svou temnou vizi dalšího možného vývoje turistického průmyslu. „To je fakt“ souhlasí se mnou trochu nepřítomně. „A ty zelený příšerky tu budou kvrdlat v šejkříku hovězím vývarem.“ 
     Výlet na nejzápadnější výběžek Madeiry zvaný Ponta de Sao Lourenco mohu s klidným svědomím doporučit každému, kdo vprostřed bujné zeleně ostrova zatouží po změně. Z Funchalu sem poměrně často zajíždí autobus č. 113 s konečnou stanicí v Baya da Abra. Sotva zaplatíme za jízdenku, začnou se nad Funchalem stahovat těžké mraky. S nevolí sleduji, jak se na moři hluboko pode mnou vzdouvají čím dál větší a větší vlny a tušení potíží úměrně tomu nabývá na naléhavosti. V průvodci psali, že se procházka po útesech skalnatého poloostrova v případě mlhy, větru a deště může změnit v za dne prožívanou noční můru. Jenže já jsem již všech těch dobrodružství přesycen a kdybych se nestyděl, klidně bych dnešek strávil v hospůdce, na pláži či v posteli. Čas dovolené je však třeba vysrknout až do dna, takže se šineme vstříc další dávce adrenalinu. Proboha, kdo mě zachrání. Před špatným počasím asi nikdo, ale před špatnou náladou možná francouzští dědečci.

     Místo za místem je obsazováno těmito vitálními a usměvavými akčními seniory a na každé další zastávce přistupují další. Štěbetají a vtipkují a pořád se na něco ptají své krásné mladičké průvodkyně. Jejich chuť do života je přímo nakažlivá. Chmury z mého čela mizí a zároveň s nimi odplouvá nad moře i kupovitá oblačnost. Galští kouzelníci, říkám si, když na sluncem zalitém parkovišti stejně jako oni rozkládám trekovou hůl. Do suché stepi, z níž tu a tam vykukují modré hlavičky fotogenických bodláků, vyrážíme jako první. Kocháme se ostrými hranami útesů v dáli, blankytnou modří Atlantiku pod námi a tichem kolem nás.

     Ovšem jen chvilku. Nad terénní vlnou se objeví první šedé hlavy, vzduchem zazvoní první salva chraplavého smíchu. Spěcháme tedy po pěšince vinoucí se ztuhlou lávou, užíváme si výhledů na příboj, tříštící se o tufová skaliska, a lovíme poslední snímky do dovolenkového alba. Pokud se zasníme na moc dlouho, upozorní nás na to naši pronásledovatelé. „Ty maj ale fyzičku“, ocením upřímně jejich výkon. „To víš, on je to rozdíl, jestli trénuješ v Alpách nebo v Polabí“, snaží se mě Kebule ochránit před mohutnícím mindrákem. „No jo, ale nám je nejmíň o,třicet míň“ nechci se tak snadno vzdát možnosti deprese. „Musíš furt s někým závodit!“, dostává se mi zaslouženého pokárání. „Musím“ vzdoruji. „To je normální mužská vlastnost“, dodávám trucovitě na vysvětlenou. „Pojď, zdrhneme jim.“ Než se má drahá stihne vzpamatovat, už peláším pěšinou k dalšímu útesu. Můj úprk však náhle končí. Před sebou mám totiž několik málo metrů úzkou lávovou lávku, dlouhou asi sto metrů. Výška kolmých stěn spadajících po obou jejích stranách do moře budí respekt, po chvíli závrať a nakonec žaludeční křeč. „Dál to nejde“ oznamuji zahanbeně své partnerce. „To ale ten závod nevyhrajeme“, upozorní mě škodolibě...

     „Vracíme se“ rozhodnu a otočím se na patě. Neprotestuje. Je zvyklá. Po pár krocích se srazím s prvním dědulou. Má pusu od ucha k uchu a chuť komunikovat. Na rozdíl ode mě. „Myslel jsem, že to ještě pokračuje“, oznámí mi bezpřízvučnou angličtinou. „Taky, že jo“, přitakám. „Jenže já mám závrať“, přiznám se. „Já ne!“ zaraduje se a odkvačí. Postupně nás míjí celý náš ranní autobus. Pozdrav stíhá pozdrav, do lícní kosti dostávám křeč. Nakonec nás obchází i jejich půvabná průvodkyně. Cítím se pokořen…


Miloslav a Markéta Pouzarovi

P.S. Další fotografie z jejich cesty najdete ve fotogalerii
Začátek
Pokračování

linkuj.cz vybrali.sme.sk



Upozornění: Redakce si vyhrazuje právo mazat příspěvky nevhodné, vulgární a obsahující neplacenou reklamu

Komentáře

Vaše jméno:


Váš e-mail:


URL vašich stránek:


Nadpis:


Text: