Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

     Sea Power je katamaran kotvící ve Funchalském jachetním klubu. To jméno vám utkví i kdybyste nechtěli, protože letáků, které nabízející výlet na tomto jedinečném plavidle spojený s pozorováním tuleňů, želv, velryb a delfínů, budete během hodinové procházky po městě vyhazovat na tucty. Cpou vám je tam do ruky na každém kroku. My jsme se těmi letáky proházeli až k nápadu: Proč to nezkusit? Já vím – jen blbec se dvakrát spálí o stejný kamna. Jenže Santana a Sea Power -to je jako nebe a dudy. Santana je vlastně civilnější verze skanzenu a těch je i v Čechách požehnaně, kvůli tomu člověk nemusí překonávat Atlantik. Ale který suchozemec odkojený Běhounkem (Kniha Robinsonů) a Danielem Defoe (Robinson Crusoe) by odolal představě slané vůně příboje, pohupování se na vlnách v paprscích vycházejícího či zapadajícího slunce a hlavně možnosti šmírovat vorvaně v jeho přirozeném prostředí. Já tedy ne. Mě osobně podobné atrakce přitahují jako skautíka westernové městečko. A to i když vím, že také v tomto případě jde jen o pěkně drahou (25 EUR/osoba) neumně kašírovanou náhražku. Prostě si nemůžu pomoct. 

     Takže tohle ráno nás zastihlo na palubě Sea Power. No ráno, vlastně už je skoro poledne a žlutá koule na obloze žhne jako výheň. Kromě nás tu na lavicích podél bortů posedává tak dvanáct, patnáct, převážně německy mluvících turistů různého věku. Všichni vyhlížejí k obzoru v nadšeném očekávání nadcházejícího dobrodružství a trochu netrpělivě hází okem po mladičkém kapitánovi, kdy už odtroubí, odpíská či odmávne odjezd. Ten se však k ničemu nemá. Jen si tak sedí na zábradlí za kormidelním kolem, klinká nohama a vrhá kolem sebe úslužné úsměvy. A pak se na molu zjeví ONI. Zelená trička s nápisem „Flowerhealth“, pusy roztažné od ucha k uchu, kolem sebe šíří oslnivou auru síly, zdraví, mládí a úspěšnosti. Můj děda používá pro takové týpky pojmenování pašáci. S jásavými výkřiky se přeženou kolem nás a bez zábran obsadí karimatky na síti, která je napnutá v příďové části katamaranu mezi oběma plováky. Než se usadí, nebo uloží, dobrou čtvrthodinu zkouší pevnost sítě v dynamické zátěži. Poskakují tam jako na trampolíně a výskají jak oddíl paviánů.

    U větší části z nich se to dá pochopit – jsou to děti školkou, či školou povinné. Ale dětinské chování jejich rodičů mě dráždí a rozčiluje. Nejedná se totiž o spontánní projev radosti ze života, ale o hanebný trik, který má upoutat pozornost zbytku posádky. Z čeho tak soudím? Mužík v zeleném, který nejvíc povzbuzuje své tři soudruhy a čtyři soudružky k bláznivému běsnění, nás totiž pozoruje. Stojí tak, aby měl na očích celou palubu a z jeho výrazu je zřejmé, že sleduje určitý cíl. Náhle jedním gestem obecné veselí utne a ze sportovní tašky u svých nohou vybalí šejkr. Po bujaré gymnastice následuje okázalé cvičení s kužely. Jeho ovečky se ihned přidávají. Nakonec třepe svým šejkříkemi tříletý chlapeček, který se tváří, jako by ho otec nechal řídit kombajn. „Myslíš, že mají i verzi pro kojence?“ ukazuji na dva miminonosiče. „Já jen doufám, že je tím svinstvem nekrmí“, sykne Kebule div si neodplivne. „To máš jedno, co pije matka, to pije i dítě a kolikrát ještě mnohem koncentrovanější“ dokazuji svou orientaci v problematice. „Bohužel“, posteskne si má drahá a já ji podezřívám, že myslí na čokoládu.

,,,,Těsně než náš kapitán nahodí motory, propluje kolem nás loď vozící na moře klienty s udicemi. Chovanci na síti rázem propukají ve frenetický jekot. Tleskají, výskají, mávají svými poloprázdnými šejkry a někteří i narychlo servanými triky. Jednou jsem viděl film o fanynkách Beatles, ale je snad ještě horší. Muž, který je zřejmě příčinou i cílem praštěného cirkusu, na něj reaguje sotva znatelným pokynutím hlavy a pak už jen upřeně sleduje brázdu za zádí svého člunu.

    „Main Gott“, vzdychne noblesní dáma po mé pravici. Prdlačky bůh, pomyslím si, jen nějaký jejich nařvaný bosík. Ale v téhle sektě to asi splývá.

Miloslav a Markéta Pouzarovi

linkuj.cz vybrali.sme.sk