Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

Byl podvečer 27. února 2003 – pár hodin před mimořádnými volbami, které měly být zřejmě těmi nejméně zajímavými v historii Izraele, zato nejvíc hlídanými. Den narozenin premiéra Izraele Ariela Šarona.

„Proto budou dávat svůj hlas Likudu i bývalí voliči levicové Strany práce," tvrdil sveřepě jeho soused Eli. „Generál Šaron je prý jedinou pevnou rukou, která nás může zachránit, ale kdyby bylo po mém..." „A co by bylo, kdyby bylo po tvém?" vyzvídal jsem. „Každé palestinské rodině bych dal milion dolarů, aby se z Izraele vystěhovaly a už k nám nesměly ani páchnout!" řekl Eli sebejistě. „A po celých hranicích bych postavil vysoký plot s napětím devět tisíc voltů!"
„To by spolklo tak půl bilionu," nedůvěřivě jsem počítal. „A kilometr takového plotu by stál dva miliony dolarů." „A kolik dolarů jsme už vydali na zbrojení? A to nemluvím o ztrátách na lidských životech," nedal se Eli zviklat. „A ještě živíme Araby, kteří nechtějí pracovat a množí se jako myši..."

x x x

Stovky akreditovaných novinářů měly zbytečně přemrštěný zájem být u toho, když vloží svůj volební lístek do urny šéf nejsilnější politické strany a podle průzkumů jasný vítěz voleb. Tisíckrát ohrané žurnalistické klišé, přesto vydavateli pořád přísně vyžadované. Tím šéfem byl premiér Ariel Šaron a vítězem jeho strana Likud, těch šťastných vyvolených mezi šesti sty žurnalisty, fotoreportéry a televizními kameramany z celého světa, kteří si mohli ,jestřába jestřábů´ při tomto úkonu zvěčnit, však bylo vybráno pouze dvacet. „Kdy a kde bude pan Šaron volit?" zeptal jsem se ve volebním středisku Likudu na telefonním čísle 03-6210605, na němž bylo možné se v šesti jazycích dozvědět klíčové informace o volebním scénáři premiéra židovského státu.
„Jeho obvod je tentokrát v Jeruzalémě, volební místnost se nachází v jedné z tříd gymnázia Marcuse Ziva. Volit bude přesně v osm ráno. Vybraní novináři tam musejí být už v šest hodin, aby stačili absolvovat bezpečnostní prohlídku," uslyšel jsem lakonické sdělení. „Máš štěstí, že ti to zvedli!" smál se David. „Kdysi prý měli za Jicchaka Šamira na vládě záznamník, z něhož se ozývalo: Nevíme sice, co po nás chcete, ale naše odpověď v každém případě zní: Ne!" „Mám hlavně štěstí, že váš premiér nevolí na své farmě v Negevské poušti!" zamnul jsem si ruce. „To bych musel vyrazit už před týdnem a vzít si protiatomový skafandr..."

Musel jsme z domu vyjet před šestou, abych si definitivně zajistil přes telefonáty svým přátelům možnost vyfotografovat premiéra. Po půlhodině přešlapování jsem šel k osobní prohlídce a pak jsem musel rozložit své fotoaparáty do posledního šroubku. Pochopil jsem, že izraelský premiér je skutečně po dvojici Bush – Castro třetí nejhlídanější osobou světa. Pak mě šéfka bezpečnostní služby Šabak odvedla do volební místnosti, kde mi ukázala na čtyřicet centimetrů čtverečních parket mého dočasného životního prostoru v učebně pro výtvarnou výchovu a určila tak mé neměnné místo za hlídanou novinářskou zástěnou, kde již měly prestižní decimetry obsazeny hvězdy CNN, BBC a Reuters.

Ariel Šaron, vlastním jménem Ariel Scheinermann, zvaný Arik, přišel jako každá správná celebrita až deset minut po osmé a vzápětí bylo v nevelké třídě s vystěhovanými lavicemi přetěsno, jelikož členové jeho ochranky svým počtem málem předčili i množství přítomných žurnalistů. Následovalo podání ruky se členy volební komise, obligátní odchod za plentu, kde se zřejmě složitě rozmýšlel, má-li dát hlas sám sobě, nebo někomu jinému.
Když vykročil z tajemna paravánu, napřed jen ostražitě vykoukl, jako by zaváhal. Pošetile mě napadlo, že se ten malý velký muž snad něčeho lekl, nebo se ostýchal... Spíš byl ale věčnými nervy s Palestinci a jim fandícím světem otrávený a především unavený a nemocný. Možná si říkal, že už má odzvoněno a že by patrně bylo ze všeho nejlepší, kdyby Likud prohrál a on se mohl zavřít na své farmě a celou politiku konečně poslat, kam si zaslouží. Nebo by se vrátil do mošavu Kfar Malal, kde se 27. února 1928 narodil.

Svou jednoaktovku zakončil už zase sebejistým příchodem k urně a vložením volebního lístku s patřičným pózováním na všechny strany. Do zvuku cvakání spouští a záblesků fleší řekl pár vět pouze pro izraelskou televizi. V hebrejštině vzkázal všem plnoletým Izraelcům, aby se v hojném počtu dostavili k urnám, jelikož fakt, že spousta oprávněných voličů byla zatím k volbám lhostejná, ho zjevně dráždil.
„Můžete nám to říct ještě anglicky?" žadonil někdo z BBC. Marně. Zvědavě jsem si státníka s nejvyšší nadváhou mezi všemi premiéry světa prohlížel. Napadlo mě, nad čím asi právě přemítá, jestli vůbec novináře vnímá, a když ano, co si o nich myslí a jestli se bojí, když mu chce ustřelit hlavu každý druhý muslim od Djakarty až po Dallas, nebo zdali se dá na strachu o vlastní život zvyknout...

Břetislav Olšer
(pokračování příště)

P.S. Další fotografie najdete ve fotogalerii.

Začátek
Pokračování

linkuj.cz vybrali.sme.sk