bydleli jsme v 1 + 1 a fakt mi to vadilo... synovi se snažím (v tomtéž bytě :)) to soukromí dopřát právě proto, že mě moc mrzelo, že žádný koutek není jen můj...

dětský pokoj s bráchou a žádný zázrak, dělili jsme se o stůl i o skříně, takže nebyla nouze o hádky. Navíc tam vedou dvoje dveře, jedny z kuchyně, druhý z obýváku, takže jsme byli pěkně pod dohledem. Až teprve když se narodila sestra, tak se přistavělo a máme sice s bráchou pořád společnej pokoj, ale taky i vlastní koupelnu a záchod, což teda oceňuju nejvíc.

meli jsme s brachou spolecny pokoj i stul, ale nevadilo mi to, byl velky kuchynsky :-) a navic bratr nebyl manualne zalozen, takze jsme u nej malokdy sedavali spolu. pak asi ve 14ti jsem dostala vlastni pokoj v podkrovi a to byla parada :-) nabytek po prababicce mi mama natrela na bilo a pridelala cervene uchytky, dostala jsem vlastni knihovnu a modry koberec-jekor :-) mistnost se vytapela wafkama a z bezpecnostnich duvodu se no noc vypinaly. ty zimni rana mam dodnes v pameti. a asi se od te doby umim i rychle oblikat :-)

moje deti nejdriv bydlely vsechny spolu, a kdyz holcicky trosku povyrostly, dostaly kazda pokojicek v prizemi (byvaly byt 1+1 jak uz to ve starych barakach byva). starou kredenc a podobne exkluzivni kousky "co se naslo na pude" jsem jim natrela barakrylem na rezavobilo a mely peknou nabytkovou stenu. to jim bylo asi tak 8 a 7. postele jeste par let mely u brachu v detskem pokoji. casem jeden jejich pokojicek (pruchodak padl na televizne knihovni mistnost - no, vpodstate ji stejne okupujou hlavne ony) a holky se sestehovaly do druheho vetsiho pokoje. pri te prilezitosti jsem jim nechala udelat jiny - vice ulozny - nabytek. starou kredenc pomerne hlasite obrecely a o novem se vyjadrovaly dost nevybirave :-) takze u nas bydli spolu v jednom pokoji kluci a v druhem holky. teda kluci bydli jeste s 6ti papousky, ubozatka. kazde dite ma vlastni stul, k tomu dalsi stul s pocitacem, spi na palande, kazdy ma vlastni 2 skrine a spolecnou knihovnu (pocitano na 1 pokoj).

já jsem do 7 mi let vyrostla na statku s hospodou u babičky a dědy na venkově, kde jsem měla svou postel, jinak jsme byli všichni v jedné místnosti, další místnost byla černá kuchyně a další šenkovna, kde byla hospoda. Chodila jsem domu jen spát, pomáhala jsem od rána do večera na poli, v sadu, v hospodářství se zvířaty a v hospodě, ale jen přes den. Když jsem se vrátila k rodičům, dostavěli dům a měla jsem tam svůj pokojíček takovou malou nudličku, brácha měla také svůj, nikdy jsem se tam jako doma necítila. Jezdila jsem ráda a často k mým známým k na venkov, měli 6 dětí a když se všichni na víkend sjeli i já, tak jsme museli spát v posteli po 2 a bylo to prima, vždy se losovalo kdo bude spát s kým, dva bratři spali vždy spolu a se sestrama jsme to rozlosovali, jezdila jsem tam moc ráda a dodnes na to hezky vzpomínám.
Děti měli společný velký pokojíček asi do 14 ti let, ani to jinak nešlo, my rodiče spali zase v obýváku. Děti měli každý svůj kout, nábytek jsem jim dělala, veliká nástěnka na jejich kreativní výrobky, psací stůl byla jedna veliká dlouhá deska asi 5 m a nad ní dřevěné police na pytlovém tkalounu na knížky a učení, deska - psací stůl byl položený na prádelníkách z každé strany, měli vestavěnou palandu do výklenku, na kterou jsem jim ušila na covčky domeček, dcera měla přízemí s dveřma a dvěma okýnkama s okenicemi s muškáty a syn podkroví se střešními okýnky, taškama a lezl tam holubníkem po žebříčku, měli ho odmala a spali v něm až do puberty a děsně ho milovali, z pošitých molitanů měly natočená křesílka, vyztužená trubkou z koberce a ripstoli a také provaz od stropu na šplhání, protože byli dost divocí. když se křesílka odjistila, byla z toho prima skákací dráha, nebo tam mohli spát dva kámoši. Pak měli pokojíček každý svůj, ale to už toho moc neužily, neboť jsme dům prodali.

někde jsem četl, že v Británii musí mít dítě vlastní pokoj od asi 10-ti let ...

je bydlení opravdu hra - proti nám.

jsem dostala, když mi bylo skoro sedmnáct. Radost trochu zkalená bolestí z toho, že to bylo vlastně až když umřela moje teta, babiččina sestra, která bydlela s námi a já jsem vlastně zdědila její pokoj. V létě na brigádě jsem si vydělala nějaké peníze a koupila si nábytek do pokoje - tenkrát za pětistovku a že to byly nějaké peníze v té době - skříňovou sestavu Univerzal takové té pokakané barvy včetně peřináče a desky, co se dala mezi skříň a peřináč a byl z ní pracovní stůl. Moc jsem si ho neužila, za dva roky jsem vyletěla z hnízda, ale můj pokoj v tom domě zůstal do dneška v úplně stejné podobě, jako když jsem ho opouštěla.