Náš Blažena (kocour) je teď dohola. Asi před měsícem jsme se vypravili k našim a zvěřinec spravoval soused. Vrátili jsme se asi za pár dnů a Petr (soused) nám hlásil, že kocoura vůbec neviděl. My ho neviděli další čtyři dny. Přišel pak ve 4 ráno, řval pod oknem, a já se kácela. Byl jeden krvavej cucek. Co jsme mohli dělat – na jedno oko neviděl, na druhý byl slepý…, Teď jsem to moc zdramatizovala, to co jsem popsala, byl první dojem. Ale přeci  jsme se hned ustrojili a jeli do Liberce na pohotovost. Tam jsme způsobili všeobecnou veselost a doktor se nás ptal, kolik jsme měli kocourů (ale jsou mu 3 roky a takhle zřízenej ještě nepřišel). Nicméně se ho ujal a řekl "dohola" a stalo se. Jenže sám byl vyděšenej (doktor), když ho z toho kožichu vyndal. To vám byla "lasička na chůdách". Hodil ho na váhu a zjistil, že mu chybí minimálně 1,5 kg. Na těle měl pár pěkných škrábanců a oči jen zalepený. Prostě kocour v normě. Zajímavé je, že když ho stříhal,  tak já ho držela (bez kožených rukavic) a on se ani nehnul, jen kňoural (kocour).

     Když jsme tu karikaturu kočky přivezli domů, stal se malý zázrak. Místo, aby s námi přestal komunikovat, stal se opak – dříve nepřístupný, nafoukaný kocour – se začal tulit a mazlit! Ale to asi proto, že ven se styděl a navíc mu byla zima. Teď je z něj největší mazel pod sluncem, neustále ho mám v patách, a jak se zastavím nebo si sednu, mám kocoura v náručí nebo na klíně. Úplně mu to změnilo psychiku. Asi pochopil, že v tomhle ohozu moc parády nenadělá. Taky jsme ho vyfotili. Teď obrůstá, ale každá barva je jinak dlouhá, asi bude muset k holičoj, aby mu to potom srovnal.

     Ještě jsem zapomněla na jednu perličku. Po tom, co jsme udělali rozruch na veterině, jsme se rozhodli k drastickému činu – nechat ho vykastrovat. (Píšu schválně „jsme“, protože od toho rozhodnutí na mě kouká vyčítavě i můj muž.) To není pomstychtivost, ale nutnost. On totiž začal značkovat a já lítám po baráku s voňavkami ve spreji. Stejně tohle rozhodnutí řešíme už dlouho. A tohle byla poslední kapka.  Když jsme se objednávali na operaci s Idou, tak jsme ho objednali taky. Neprozřetelně jsem mu to řekla když šel ven, poradila jsem mu, aby si pořádně užil, že to bude naposled. Normálně se na noc cpe do baráku, ale ten večer před odjezdem, byl jak jatý. Řval po celým domě, že chce ven. Řekli jsme všem, že ho nesmí krmit a hlavně koukat, aby neutekl ven, že jde na operaci. S čím, to jsem nepřiznala, byli tam samí chlapi a ti to těžko chápou, viz ten můj. Za chvíli nastal podezřelý klid. Bylo mi to divné, proběhla jsem všechny jeho pelíšky a skrýše, ale kocour nebyl nikde. Najednou nastalo pozdvižení v restauraci: kluci prohlédli všechny kouty, zjistili, že je čistý vzduch a otevřeli dveře do dvora, aby vyvětrali. A v tom to přišlo!  Z pod stolu, kde sedělo osm lidí, vystřelil kocour a byl fuč. Asi dvě hodiny jsem číčala kolem baráku. Vyčíčala jsem dva sousedy, kteří se přišli zeptat na zdravíčko (nevím proč), ale kocour nikde. Ani ráno se neobjevil, když Zdenek odjížděl s Idou. Vrátil se, až když se auto objevilo zas na dvoře. No, teď jezdíme s Idou každý den na injekce, ale jak vám sáhnu na vodítko a náhubek, kocour mizí. Nejlépe to vystihla paní doktorka, když pravila: "že vy jste mu to řekli, co?" Nevím, jaké nenásilné lsti použít. Ale stejně ho to nemine.

     Jinak Filip (pes) je pořád stejný mazák. Jen se začal víc vytahovat na okolojdoucí psy. Asi cítí zodpovědnost za Idu… Tak mě chytila literární troudel a marně přemýšlím, co jsem Vám to vlastně chtěla napsat… jo, že seju houby…

Alka, Lužické hory

linkuj.cz vybrali.sme.sk