Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

Ještě stále to bolí, náhlý a nečekaný odchod, prázdný byt, kde se ozývá jen monotónní tikot hodin, a kde jsem donucena okolnostmi mazat stopy po existenci člověka, který mi byl tolik blízký.  V rukou  tisíckrát obracím různé drobnosti, které mi v té chvíli nějakým způsobem připomínají mé dětství a mládí, ale i pozdější dobu zralosti. V tom náhle ztichlém a opuštěném bytě mě přepadá pocit, že  nemám právo s ničím hnout ani o milimetr a už vůbec ne nějak radikálně zasáhnout a změnit jeho podobu a uspořádání...

      Ale život můj a mé rodiny se nezastaví, pádí dál svým tempem a já musím situaci, ve které se dříve či později ocitne každý z nás, konečně řešit. Odhodlaně přistupuji ke skříním, beru jedno ramínko za druhým a plním plastikové pytle oděvy. Zcela stejnou metodou vyprazdňuji i ostatní skříně a skříňky v bytě.

     Pak se ještě musím probrat listinami a nejrůznějšími předměty, které si člověk schovává, protože se mu k nim váží nějaké vzpomínky.

     Ano, přiznávám, pár takových drobností jsem si jako relikvii ponechala také. Například maminčin starý svetr, který moc ráda nosila a ve kterém ji mám stále před očima.  A také malinký polštářek, na kterém usínala.  Nacházím i pár léty ošoupaných prstýnků a staré zažloutlé fotografie, ze kterých na mě koukají dva mladí lidé, kteří se právě vzali. Moji rodiče, říkám si a zasněně hledím z okna do krásně zbarveného babího léta.

     Pomalu pak procházím po bytě, ve kterém jsem prožila krásné dětství a který mi byl vždy přístavem a pevným zázemím v mých nesčetných životních peripetiích.  Do očí se mi každou chvíli ženou slzy, ale věřím, že mí rodiče jsou zase po letech konečně spolu a že jsme si navzájem dali, jak doufám, tolik citu, lásky a přátelství, jakého jsme byli jen schopni.  A také si uvědomuji, že přirozená smrt je skutečně nedílnou součástí života a pokud přijde jako u mé maminky v požehnaném věku, není na ní vůbec nic zlého.  Snad jen fakt, že tam, kde jste byli zvyklí slýchávat hovor a cítit vůni svých blízkých a domova,  je najednou pusto a prázdno, je z počátku dost těžké přijmout.

     V duchu si slibuji a vím to, že na ně nikdy nezapomenu a chtěla bych, aby i můj potomek stejně vzpomínal na mě, až jednou odejdu za svými rodiči. Jsem totiž přesvědčená o tom, že duše spřízněné a láskou naplněné se určitě tam kdesi znovu protnou.

     Se smíšenými pocty smutku a nostalgie ještě jednou, už opravdu naposled, hladím staré křeslo, očima přejíždím po letitém zařízení bytu a  tiše se loučím. Nahlas pak do zšeřelé chodby říkám „Ahoj, mami!", stejně, jako jsem ji vždycky zdravila a loučila se při mých návštěvách. V dlani svírám klíče, potichu zavírám a trochu nejistou rukou zamykám dveře, za kterými tak navždy zůstane zavřena jedna etapa mého života.

     Teď už bude uložena jen a jen v mých vzpomínkách, protože fyzický zánik domova mých rodičů je neodvratný a definitivní.     

Renata Reihserová  

linkuj.cz vybrali.sme.sk