Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

     Jedinou vadou na kráse návštěvy alergologie pro mě byla poměrně složitá cesta; tedy pro mě jakožto člověka nemobilizovaného a s nedostatkem orientace navíc. Nejprve jsem si sedla do 213, vystoupila na Bělocerkevské, pak zabočila do Ruské a po určité době vstoupila jedním z mnoha vchodů do areálu nemocnice. A začala hledat správný pavilon. Bohužel, nikde žádná mapa, cedule, která by poutníky navigovala. Když jsem ucapkaná bloumáním po okolních pavilonech oslovila někoho z kolemjdoucích, nikdo nic nevěděl, buď bloudili stejně jako já, nebo znali jen ten svůj. Nakonec jsem se všechno dozvěděla na patologii – zní to absurdně, ale jedině tam jsem našla živáčka, jinak v žádném z baráků, co sem jich kolem prolezla, jsem nenašla nikoho, koho bych se mohla zeptat... Hodná paní patologická-vrátná mě nasměrovala a tak asi po půlhodině cikcakového šlapání do kopce a z kopce jsem dorazila. Dále vše probíhalo běžně, nějaká ta vyšetření, pár výsledků a datum, kdy mám přijít příště.  

     Cesta zpátky bývá většinou jednodušší, ovšem to platí pro všechny mimo mě. Sotva jsem zase vylezla na ulici, viděla jsem přijíždět do stanice - jen pár metrů ode mne - autobus. „Super", řekla jsem si, „ten určitě jede někam, kde bude víc lidí a odkud se spíš dostanu domů". A už jsem byla uvnitř... První stanice – Želivská, druhá už byla u Olšanských hřbitovů a to jsem i já poznala, že tímhle směrem tedy „rozhodně neee". Vystoupila jsem a při pohledu na časový údaj na mobilu – cca půl šesté – si říkám: "Když u Olšan řízením osudu jsem, proč se nepodívat na hrobečky předků?" Nikde nikdo, sluníčko svítilo jak v letní čas. Vzpomněla jsem si na Pavlínu Filipovskou, která mi vyprávěla, jak jezdívala s kočárkem po Olšanech, protože tam bylo vždy příjemné ticho a klid... Tak proč bych tam nezašla? Ty dvě parcelky, které osídlili mí milovaní, jsou od vchodu kousek, za pár minut jsem u nich.

     Tajůplný  svět mrtvých mě vzal mezi sebe, seděla jsem na kameni a poslouchala hlasy všech, co tam okolo byli... Mezi hrobem mého manžela a mých předků roste strom – asi náletový – pamatuji ho ještě jako proutek; takový byl nijaký, když tam za dědou a synem, mým tátou, vklouzla babička. Dnes je to kmen, který by už stálo za to objímat. Koukám, že trochu nadzvedává manželův náhrobní kámen... Hrob novomanželů, který je hned vedle, už nebyl tak přezdobený, jako tenkrát, když za babičkou přišla máma moje milovaná. Pamatuji, jak jsem se tam cítívala nepříjemně – vždy mě popadala hrůza z data, které na onom strašidelném náhrobku zlatě svítí. Narozeni ve stejný rok, smrt ve stejný den. V jejich den svatební. Prý je zabil právě o té promilované svatební noci plyn z karmy. (Máma si sem k tátovi chodívala na chvilku popovídat. Seznámila se tak s okolními, vyslechla osudy a pak mi je vyprávěla.)

    Po pár minutách, alespoň mi to tak připadalo,  jsem se zvedla a šla domů. Slunce se jen malinko vzdalovalo, bylo tam opravdu krásně. Pár kroků a stála jsem – před zavřenými vraty... Najednou mi bylo jasné, proč jsem tak sama, nikde nikdo. Přede mnou byla vysoká zeď z železných prutů, která oddělovala živé od mrtvých, mě od další cesty domů. Proč já nevystoupila na Želivské a nejela metrem... 

     Ani jsem se neotočila, věříte? Ani na mobil jsem nepomyslela, jen na ten vysoký předěl před sebou se dívala; po pravé ruce se temněla černá pustá vrátnice, kolem zdí napravo i nalevo se už vrstvila tma, pruh silnice venku, mezi dvěma hřbitovy, byl také pustý. Nikdo tudy nešel, proč taky? A to bylo chvilku po šesté... Až po chvíli jsem napravo našla malou ceduli, na které byl záchytný bod pro opozdilce – číslo na mobil, kam zavolat, když zapomenete včas odejít. Ceduli jsem viděla v okamžiku, kdy jsem zoufale zkoumala možnost, jak vrata přelézt. (Neumím si představit situaci, kdy bych dejme tomu seděla obkročmo na hřbitovní zdi, v hrůze z toho, jak přepadnu na druhou stranu jak pytel cementu... A kdyby jel někdo kolem a viděl ducha, právě opouštějícího hrob? Vždyť bych mohla zavinit tragickou havárii... „Proč já raději nešla hned pěšky na tu Želivskou?", vzdychla jsem si podruhé, a napsala SMS Robertovi: „Bobe, jsem zamcena na hrbitove, mama" a vytočila telefon zřízence.

     Když už jsem přestávala doufat, ozval se naštvaný (ale pro mě ale spásný) hlas, já se vyzpovídala z hříchu pozdního příchodu a pár centimetrů od vrat vyhlížela svého záchrance. Celou tu dobu jsem se netroufla otočit... Slunce už bylo zapadlé, foukal vítr, počasí najednou pozdně říjnové a mě pořádná zima. Asi za deset minut přišel, odemknul a já byla venku. Hodnej syn mezitím zavolal. Absolutně nechápal, co se to děje: „Mami, co jsi tím vlastně měla na mysli? Na jakym hřbitově?", ale pak se smiloval nad zbloudilou matkou a slíbil, že pro mě přijede a dopraví mne domů. Fajn, jenže tím moje příhody nekončily: jak jsem tak stála při kraji silnice, opřená o lampu, zastavovalo u mne téměř každé auto.  Chvilkami jsem je rukou posílala dál, chvilkami jsem přecházela kousek opodál. Ale stejně jsem si připadala dost trapně - jak nějaká vysloužilá a dávno mrtvá pracovnice  z E 55. Když konečně Robert přijel, jen se uculoval, kroutil hlavou a celou ztuhlou mě za pár minut dovezl do tepla, světla,  mezi živé lidi, domů...

d@niela

linkuj.cz vybrali.sme.sk