Měl deset měsíců, strašně hustou srst, protože byl celou zimu venku na dvorku, a kromě krásného zavolání NA! nerozuměl žádným povelům. Ale měl v sobě něco, čemu se nedalo odolat. A čokoládové oči! Rázem se z něho stal miláček, mazlíček, opředený veškerou láskou a péčí, počínaje kartáčováním zlaté srsti, rozplýváním se nad pokroky, kterých dosahoval a dlouhými procházkami kolem Moravy, ve které se tak rád koupal.

     Kdo nemá psa, tak je ochuzen o projevy té nejčistší lásky a důvěry. Slintám blahem, když se vracím domů a za dveřmi mě vítá chlupaté cosi, co si při svých projevech radosti málem vykloubí ocas z pantů, a vrtí jím, vlastně spíš celou zadní polovinou těla a blaženě kníká. A je úplně jedno, že jsem jen byla vynést koš a nebyla jsem pryč víc jak dvě minuty. Dnes už s odvahou můžu tvrdit, že i psi můžou mít charisma a jsou nepřekonatelnými osobnostmi; ten náš navíc má i inteligenci „piškotkovou“. Za ten perný rok se ze zanedbaného pejska stal poslušný, na povely reagující jedinec. Ovšem, jeho reakce jsou úměrně závislé obsahu mé kapsy. Když ví, že zásoba piškotků došla, musím svůj povel zopakovat. Ovšem, pokud je kapsa plná, tak splní přání paničky ještě dřív, než ho vyslovím nahlas. Je to prostě naše zlatíčko. Díky němu jsem si poněkud opravila svůj názor na stvoření světa.

Ne, že by Bůh nestvořil svět za sedm dní… Jen to bylo v jiném pořadí, než je obecně známo. Asi takto:

Prvního dne Bůh stvořil psa.
Druhého dne Bůh stvořil člověka, aby psu sloužil.
Třetího dne Bůh stvořil všechna možná zvířata na zemi (hlavně koně), aby mohla případně sloužit psu za potravu.
Čtvrtého dne Bůh stvořil dřinu, aby člověk mohl pracovat pro dobro svého psa.
Pátého dne Bůh stvořil tenisák, aby ho pán mohl házet a pes aportovat nebo neaportovat.
Šestého dne Bůh stvořil veterinární vědu, aby udržovala psa zdravého a jeho pána na mizině.
Sedmého dne chtěl Bůh odpočívat, ale musel jít vyvenčit psa.

 Taky už teď vím, jak krásně se do noci zařízne „jemný“ zvuk, když stoupnete na psí gumovou hračku (ale zase to vyhání z domu hlodavce), kolika koňskými silami vládne to drobné zvířátko (ještě, že ramenní klouby tak dobře drží v jamce). Dále jsem byla nucena přehodnotit svůj názor, kam že patří pes. Mé názory se postupně měnily a vyvíjely touto cestou:

      1)       Do domu pes nesmí. (to jsem zavrhla okamžitě, protože bydlíme v paneláku)
2)       No dobře, do domu smí, ale jen do některých místností.
3)       Pes smí do všech místností, ale nesmí lehat na nábytek.
4)       Pes smí lehat jen na starý nábytek.
5)       Tak dobře, smí lehat všude na nábytku, ale nesmí spát s lidmi v posteli.
6)       Ok, pes smí do postele, ale jen když ho tam pán zavolá.
7)       Pes smí spát v posteli, když se mu zachce, ale nesmí zalézat pod peřinu.
8)       Pes smí pod peřinu, ale jen když ho tam pán pozve.
9)       Pes smí spát pod peřinou každou noc.
10)   Lidé mohou pod peřinu jen se svolením psa.

PS: Musím jít koupit další piškotky! Abych měla na úplatky, až budu chtít zalézt pod svou peřinu. J

Pavla Konupčíková, Olomouc

linkuj.cz vybrali.sme.sk