Takové poslání však jenom zvýrazňovalo židovskou odlišnost a prohlubovalo židovskou izolovanost. Kdybychom ale přenesli jeho význam do praktického počínání, mohli bychom mít za to, že mělo být jakýmsi návodem pro každodenní skutky, které by byly v souladu s Božími příkazy a zároveň i vzorem veškerému obecenství k následování. Jenže jak mohlo být plněno, když právě ona výlučnost židovského bytí, jedněmi zdůrazňována a velebena, druhými nenáviděna a zesměšňována, byla a je neodstranitelnou závorou jakékoli smysluplné komunikace. Začarovaný kruh zůstává uzavřen.

     Nenávist k Židům provází lidskou pospolitost téměř od samého jejího vzniku. Příčina této averze tkvěla v odlišnosti, v jedinečnosti židovského kmene, komunity, národa. Náboženství Izraelitů, z něho vyplývající zvyky a způsob života provokovaly a pobuřovaly okolní svět – starověké pohany, římské kolonizátory a posléze ovšem i křesťany. Přesto si Židé, i po vyhnání ze „země zaslíbené“, po staletí udržovali vlastní víru a z ní plynoucí charakteristický životní styl; v podmínkách diaspory, v uzavřených ghettech, obklopeni nepřátelským živlem, bylo jim přísně dodržované náboženství jedinou záchranou před rozplynutím, před zničením svébytné existence.

     Výlučnost jakéhokoliv kolektivu, ale i jedince, je vždycky podezřelá. Neobvyklý, cizí, neznámý jev, člověk či společenství jitří fantazii, a fantazie plodí strach. A od strachu je pouze krůček k nejdivočejším, nenávistným představám, pověrám, obviněním. Protože židovská pospolitost byla v očích křesťanů obestřena neproniknutelným tajemstvím, rojily se nespočetné zkazky – o hrůzných obřadech, o obscénních rituálech odehrávajících se v synagogách i ve sklepeních, fámy o magických schopnostech rabínů a konečně i o lačné touze Židů po krvi křesťanských chlapců a panen, jež měla mít zázračné účinky. A běda, jestliže nějaký Žid opravdu spáchal inkriminovaný čin! Podal tím totiž jasný důkaz, že krev opravdu lpí na tomto zavrženíhodném pokolení od chvíle Kristova ukřižování! „Zabili jste nám Krista Pána!“, jak často slýcháno toto zvolání, po němž následovalo tříštění oken a mnohdy i hlav židovských viníků.

     Jaký však měla ona nešťastná (a tolik neštěstí zplodivší) teze o vině na Ježíšově smrti, která zavdávala tak pádnou příčinu k perzekucím židovských generací po celé věky, ještě další, skrytý smysl? Nebylo všechno to obviňování i pronásledování vlastně pomstou křesťanů za jejich špatné svědomí a vědomí, jež toužilo být přehlušeno, že totiž Ježíš Nazaretský byl – Žid?

     Jak šla léta a staletí, otevíraly se brány ghett, židovské společenství ztrácelo svou tajuplnost a postupně mizely i lecjaké neblahé pověsti, nespravedlivé osočování a podezření, stíhající jeho příslušníky. Namísto nich však – případně i ruku v ruce – kráčely smyšlenky nové, vynořovala se nová osočování a nová podezření. V moderní době se nazývají antisemitismem.

Toman Brod, ČS magazin

linkuj.cz vybrali.sme.sk