Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

V roce 1873 se toho nestalo moc, co by mělo nějaký zásadní význam na naši současnost, pokud pomineme ten fakt, že přišly i roky 1874 a 1875, čímž se v relativním poklidu mohlo dospět k roku 2006. V roku 1873 vytryskl, mohu-li si s odpuštěním dovolit básnický příměr, pramínek, který změniv se v potůček a potok, vyústil do velkého jezera, které nazýváme Osobní počítač. No dobrá, tak raději básnění přenechme někomu, kdo o něm ví ještě méně, totiž básníkům, a uchopme tvrdou realitu. Roku 1873 definitivně přestalo bavit jistého pana Scholese psát rukou a proto si vymyslel psací stroj.

    Nás však ani tak nezajímá ta mašinka samotná jako spíše to, co z ní nyní leží před námi – klávesnice. A není to klávesnice ledasjaká, písmena na ní jsou řazena tak, že svou nelogičností překonávají i systém plateb za výběr z běžného účtu. Jářku, říkáme si, koho napadlo ta písmena tak PITOMĚ srovnat. Byla-li by srovnána podle abecedy, bylo by mnohem jednodušší naučit se psát na klávesnici rychleji. A v tom je právě ten problém. U prvních psacích strojů to tak bylo a mnozí lidé psali tak rychle, že se jednotlivé typy srážely a bylo nutné je neustále uvolňovat.
   Proto byla vymyšlena klávesnici typu QWERTZ ( ve Spojených státech je to samozřejmě QWERTY). Účel to mělo jediný – zpomalit proces psaní. No a my to používáme dodnes ačkoliv je to naprosto... hloupé a zbytečné.
  
   I o takových věcech je knížka Paola Coelha "Veronika se rozhodla zemřít". Normálnost je to, na čemž se dohodla dominantní skupina bláznů. Pokud to hodně zjednodušíme, "Veronika se rozhodla zemřít" JE knihou o bláznech. O lidech, kteří jsou blázni, protože jsou... jiní. Děj nás zavádí do prestižního sanatoria pro nervově choré Villete ve Slovinsku. Sem se dostává ústřední hrdinka Veronika po svém pokusu o sebevraždu. Tady se dozvídá, že sice přežila, ale díky poškození organismu jí zbývá pouze několik hodin života. Jak prožít poslední chvíle života? Venku by to bylo jednoduché, tam se můžete zbláznit, ale co v blázinci? Paolo Coelho jak vějíř před námi rozprostírá osudy jednotlivých hrdinů – pacientů, jejich životní pouť, která je přivedla až do Villete. A stejně jako poznáváme osudy pacientů, poznáváme i otázky, které nám autor klade; "venku" je odlišný člověk blázen, ale co je mezi "blázny"? Normální člověk? Co je to "normální"?
 
    V jistém dialogu na jistém místě říká psychiatr pacientce:
    „... Vy jste odlišná osoba, která chce být stejná jako druzí. A to je podle mne vážná nemoc."
   „ Je vážné se lišit?"
   „ Vážné je nutit se k tomu, aby byl člověk stejný jako druzí: vyvolává to neurózy, psychózy, paranoiu. Vážné je chtít být stejný, protože je to proti přírodě, proti zákonům Boha, který v žádném lese a pralese na světě nestvořil ani jediný lístek stejný jako druhý. Vy však odlišnost považujete za šílenství, a proto jste si k životu vybrala Villete. Protože se tady, kde jsou odlišní všichni, stáváte stejnou jako druzí... "

      Můžete vystoupit na veřejnosti a začít tvrdit, že je lepší používat klávesnici, kde budou písmena řazena v abecedním pořádku. Můžete to zkusit. Můžete přijít do hodinářství a chtít hodinky, u kterých se ručičky nebudou otáčet zleva do prava, ale zprava doleva. Že to nejde? Ale jde. Že je to nesmysl? Ale není. Neexistuje na světě jediný rozumný důvod, proč se musí točit právě tak jak se točí. Můžete tvrdit, že právě vaše panelové sídliště má genius loci. Proč by nemohlo mít? V každém případě se na vás lidé budou dívat... udiveně. A tak se neptáme, nepátráme, jen přijímáme. Naučíme se, že červená je stůj a zelená jdi. Prostě tenhle svět akceptujeme, nikoliv chápeme. Je-li ovšem vůbec něco k pochopení.

      Sociologové upozorňují, že za nárůstem obliby počítačových her, seriálů, fantastické literatury, iraconálních nauk, ale i drogových závislostí a alkoholismu je ve značné míře snaha utéct od reality. Od té reality ve zprávách, na ulici, v zaměstnání. Utíkáme do realit, které můžeme ve větší či menší míře ovládat nebo alespoň předvídat jejich vývoj. Budujeme celé civilizace ve strategických počítačových hrách, ale nedokážeme přesvědčit vlastní dceru, že jehla a stříkačka a heroin a touha po experimentování je hovadina. Držíme palce seriálovým hrdinům, protože víme, že jakékoliv problémy budou řešit oni a nikoliv my . Po šesti pivech či čtyřech vizourech jsou naše vlastní problémy také mnohem více banálnější a směšnější. Prý existuje i chorobná závislost na knihách – bibliománie. Možná se na to neumírá, ale společných znaků se závislostí na tvrdých drogách bychom našli pravděpodobně víc, než by nám bylo milo. Mnohem více než si to sami připouštíme se zavíráme jiných realit. Některé z nich nám devastují život, jiné zdraví a ty další třeba jen peněženku nebo vkus. Jedno však mají společné; není v nich život. K čemu nám je, že jsme sledovali oblíbeného seriálového hrdinu, kterak začal podnikat a nakonec slavil velký úspěch, když nás v reálném životě oblafne polovzdělaný prodejce ojetých automobilů, dealer mašinek na rušení negativních energií či prodejce stoprocentně výhodného úvěru s nulovým navýšením ( RPSN 25,12 %).
 
   Útěky do vlastních realit, do "blázinců", kde jsou lidé jako my jen jedna z rovin knížky " Veronika se rozhodla zemřít". A není to rovina stěžejní. Jen nastavuje zrcadlo naši "normálním" životům. V každém případě, kniha "Veronika se rozhodla zemřít" od Paola Coelha stojí za přečtení.

   A ještě dodatek k těm klávesnicím; existuje prý klávesnice ALBERT, na níž jsou písmena řazena mnohem... rozuměji. Má to jedinou chybu, nikdo ji nechce.   

Jón Kixx

linkuj.cz vybrali.sme.sk