Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

Shrňme tedy, co a jak kdo by ze zmíněných třech dvojic měl dělat…

Začnu od konce, tedy od případu C:.

Můj osobní názor, který pochopitelně nikomu nevnucuju, je, že nějaké dlouhé chození či dokonce soužití je zbytečné a o průšvih volající. Neboť dívčina při soubydlení se nesmírně ráda zasune do kategorie „milující manželka“, ať na to má či nemá papír. Je to krásné, protože si vlastně hrají na „maminku a na tatínka“, mohou si o všem rozhodovat sami… Ona mu s láskou vyváří, pere, žehlí (ne každá, někdy on J), a poznenáhlu to opravdu sklouzne do stavu, nijak se od běžného manželství nelišícího. Bohužel, myslím, že neexistuje mužský (no, uznávám, mohou být výjimky, ale ty jen potvrzují pravidlo), který by sám od sebe lezl do chomoutu. Proč? Vždyť všechno, co by mu mohlo manželství dát, to všechno už má!!! A stále je přitom volný!!! Ovšem, dívce léta přibývají, začíná se pozvolna dívat do kočárků a ráda by měla už určité situace vyřešené. Někdy si sice říká, že ten její má plno chyb, ale ---- když už tak dlouho spolu jsou… Znám pár manželství, která vznikla vlastně jen setrvačností. Rodiny se už znaly, všichni počítali, že se „mladí“ vezmou. Takže se po dlouhém chození tedy vzali, nějakou dobu to ještě šlo… a pak, po velké trachtační svatbě následoval velký rozhádaný rozvod. Rodiny se přely, kdo co dal, co kdo si vezme, či kdo v jakých splátkách bude pokračovat.… Jak zbytečné.  <?xml:namespace prefix = o />

Myslím, že je hloupost ukvapená svatba po kratinké známosti, ale také je zbytečné dlouhé chození. Rozhodně po jisté době by si oba zúčastnění měli „nalít čistého vína“, nebát se a říci si, jestli spolu počítají, nebo jestli je to „jen tak“. Něco jiného je samozřejmě láska v sedmnácti, něco jiného, když dívka chodí s přítelem šest let, aby jí pak jen tak při večeři  oznámil, že s ním na letošní dovolenou nemusí počítat, protože on pojede na svatební cestu, že se totiž musí ženit…

Já vím, určitě by mi mnoho dívek snad jen v duchu namítlo, že ho nechtějí do ničeho tlačit… Tedy spíš se bojejí zeptat! Protože – co kdyby jí řekl, že je mu s ní sice fajn, ale on se každopádně ženit nehodlá? Pak by měly jen dvě možnosti: buď mu říct, že ony vlastně také ne, že jim tohle vyhovuje, atd. atd., nebo urychleně sbalit své saky paky a jít a hledat něco (někoho) jiného…. Tak spíš čekají a doufají… Mnohokrát to „vyřeší“ miminko na cestě. Ale převážná většina těhle dárečků situaci sice uspíší, ale nevyřeší. Protože sice z dívky se stane paní, posléze maminka a ještě později submisivní manželka, která si „uvědomuje, že on ji živí, že co by si s dítětem sama počala, že je na něm vlastně závislá, takže musí něco vydržet“. A mamince ani kamarádkám se se změněnou situací zprvu nesvěří, protože přeci nepřizná, že – že dopadla stejně, jako tucet jiných. Ano, a tak – poznenáhlu – sklouzne do pozice té první – tedy případu A:  Té, co doma (někdy i v zaměstnání) kmitá, stará se a jakž takž žije. Rozhodně na žádnou velkou zábavu nejspíš čas nemá. A to je ještě ten lepší případ, kolikrát se stane, že onen partner, nyní manžel a otec, sice své nové tituly nezapře, ale také nijak „neprovozuje“. Sice si s dětmi pohraje, doma pobude, ale přeci jen ho víc táhne život mezi kamarády, nebo má nějakého toho svého koníčka, kterému věnuje převážnou část volného času…

Samozřejmě, že je fajn, když mají oba své zájmy, mnohokrát přetrvávající z let náctiletých, ale je potřeba, aby si oba zúčastnění uvědomili, že manželství a rodičovství není jen krásná hra „na maminku a tatínka“, ale především halda povinností – jednoho ke druhému a k dětem, velká dávka tolerance, rovněž ke všem zúčastněným. A také, že teď už nejsem rodičů, ale jeho (její). Že teď jsme MY DVA – na všechno a „proti všem“. . Takže koníčky ano, ale když, tak oba přibližně stejnou měrou… Není možné, aby jeden měl všechny starosti a druhý všechny radosti…

Víte,  poradím vám všem jedno: když si nebudete vědět rady, jak zareagovat na partnerův požadavek, představte si, jak by reagoval on, kdybyste vy přišly s něčím obdobným.

Takže – tatínek si jde po večeři za kamarádama do hospody…

Jde si i maminka?

Atd. atd.

Případ onoho pána – případ B, který nenechá jednu sukni na pokoji, jsem si nechala na konec. Je to trápení. V ranném věku jejich vztahu to bylo nádherné, bouřlivé, krásné, vášnivé…

Ale, jak staré přísloví říká: mužskej, je-li jen o špetku hezčí než čert, je dobrej J. Uznejte, děvčata, kolik práce dá průměrnému chlapovi, aby se z něj stal „kus“. Pořádně vydrbat, učesat vlasy, oholit, případně také nějak upravit, čistě obléknout, nějaké to pánské vonění (mnohdy stačí, když jen voní čistotou J) a už je to elegán …. A umí-li ženskou opentličkovat vábivými slovíčky, podlehne mnohá… Babička mi říkala – podívej, když chceš jakýkoliv šeredce udělat radost, najdi si na ní COKOLIV, co jen trochu vypadá a to jí pochval. A je tvoje… No samozřejmě, uvedu příklad: stojíte ve frontě – někde na něco – dostanete se na řadu a ještě než ta vzteklá a utahaná úřednice něco stačí kváknout, tak jí řeknete: ježíš, promiňte,  že jsem tak zvědavá, ale vy máte tak nádhernej prstýnek, takovej jsem ještě neviděla, můžu se podívat? To bylo určitě z lásky… Hele, jsou to bláboly, já vím, ale musím přiznat, že působivé. Jen se do toho vžijte… Úřednice v okamžení  přestane úřadovat, natáhne tlapičku, usměje se a poví, odkud ten nááááááááádhernej prstýnek má… A pak vám všechno vyřídí jedna báseň…. Proč to říkám? Protože tohle ovládají oni svůdci, oni lapači „neviňátek“, kteří zvládnou všechno, co před nimi neuteče na strom… Pochopitelně, že v milování bývají také velcí praktici, takže pokud mají zájem právě o tu jednu, tak ta jedna je na výši blaha. O to větší je pak pád, když jde pán o dům dál… Bohužel, manželství s takovým mužským je „smlouva na dobu určitou“, tedy jen po tu dobu, než on se vydá na další lov…

A jak už jsem svrchu napsala, mužskému i ve starším věku stačí být dobře a čistě oblečen …

Takže jeho manželce pak zbývají snad tři možnosti, které může praktikovat:

Za prvé: stále se udržovat žádoucí a stále ho „držet pod krkem“ – asi se smějete, ale myslím tím, aby si nebyl ani okamžik jistý on…Je to nesmírně obtížné a vlastně je to trvalé a dlouhodobé divadlo. Zvládne málokterá.

Za druhé: stát se „slepou slepicí“, tj. totálně nic nevidět, neslyšet, být hodná, milá, vyrovnaná. Po straně si pak žít vlastní život a vlastně mít takové „velké manželské bratrství“.  To už je víc běžné, znám několik podobných, léta fungujících manželství, kde jsou přesně vyhrazena pravidla, která obě strany dodržují. Ale – to chce také silné nervy…

A za třetí? Za třetí, mé přítelkyně, zbývají jen oči pro pláč, tzn. když už to není k vydržení, tak mu sbalit kufry…

daniela@kudlanka.cz

linkuj.cz vybrali.sme.sk