Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

Když se naši pradědové snažili během první světové války vybojovat pro císaře pána a jeho rodinu Hercegovinu, žili v této nám nejbližší muslimské zemi už desítky let Češi, Moravané i Slezané. Někteří sem odešli za prací, jiné do této části Balkánu přivedly sňatky, dobrodružství či zde zůstali, když je už nebavilo řešit za starého Procházku sarajevský průšvih. ,,V Bosně nosí hidžáby jen mizivé procento žen. Přestože jsme muslimská země, náš islám je evropský a dívky si už šátky na hlavy nevážou vůbec. Málokdo u nás také umí arabsky, nikdo ani neví, co je to zákon šariia, natož aby se nesměl pít alkohol či používat make – up,"

 řekla mi hrdě Alida, sličná muslimská blondýnka s modrýma očima. Provázela mě po Mostaru a nikomu nevadilo, že měla upnuté satanské džíny, průsvitnou halenku a rudé rtíky od diorské rtěnky. A nikdo mě též nechtěl ukamenovat, že jsem jí podal ruku, hovořil s ní a udělal si pár jejích snímků. ,,Jsme hrdí na islámskou tradici, ale víru v Boha považujeme za přísně osobní věc každého, z níž se nesmí dělat politika," dodala jako vzorná studentka Islámské univerzity v Sarajevu. ,,A uznáváme Izrael..."

      V letošním roce uplynulo už 128 roků od chvíle, kdy bylo založeno Sdružení českých občanů Česká beseda Sarajevo. Dnes čítá kolem sto dvaceti členů a další stovku Čechoboseňanů tvoří Společnost česko-bosenského přátelství „Sněžka". Asi šest set Čechů a Moravanů je též sdruženo ve Organizaci Čechů republiky Srbské, kteří pořád nostalgicky vzpomínají na chvíle, kdy Bosna a Hercegovina patřila Jugoslávii a mnohametrový nápis na kopci nad Neretvou všem oznamoval, že největším hrdinou byl nezničitelný J. B. Tito.

Dnes jsou největšími živými hrdiny Mostaru členové Klubu skokanů z Mostu míru. Nejde o podobnost s pražským Nuselským mostem a jeho klubem sebevrahů. Do průzračně hráškově azurové vody řeky Neretvy střemhlav skáčou místní odvážní mladíci ne kvůli sebezničení, ale aby šokovali davy turistů. Tito srdnatí Bosňané však už dávno neprezentují svou statečnost zadarmo. Na začátku starobylého a v roce 2004 obnoveného mostu je kancelář Klubu, kde se vybírají peníze. Až se jich nashromáždí správná sumička, turisté se namačkají na mostě i kolem něho a polonahý borec se po hlavě vrhne do dvacetimetrové hloubky.

V době mého focení ještě nebyl patřičný obnos pohromadě, proto mi borec jen zapózoval na kamenném zábradlí v nejvyšším místě skoro třicet metrů široké mostní konstrukce. Není sice největší, ani nejvyšší, ale jeho historie je značně dramatická.

Napřed po něm po staletí rázovali Turci, křesťané i věřící v Alláha, aniž by z něho upadl střípek kamínku, pak o něj bojovali bosenští muslimové a chorvatští křesťané bok po boku proti Srbům. Když je vyhnali a most společně zachránili, pustili se do sebe. Začali to Chorvaté, kteří chtěli Bosnu a Hercegovinu připojit k zemi tehdejšího prezidenta Tučmana. Bosňané ale chtěli samostatnost a byla z toho další válka, v níž zbytečně padlo na 200 tisíc lidí. Tečkou za touto tragédií byla chorvatská pomsta; na rodinné stříbro Bosňanů vystřelili křesťané 9. listopadu 1993 sérii dělostřeleckých granátů a slavný most se v 10 hodin 15 minut poroučel do Neretvy.

Po více než čtyři sta letech, kdy byl (i se svými dvěma věžemi) v roce 1566 na příkaz sultána Sulejmana – Nádherného dostavěn slavným osmánským architektem Mimarem Hajruddinem. Věži na západní straně se říká Halebija a sloužila jako vězení a vojenská ubytovna, východní stranu zdobí věž Tara; je bez jediného okýnka, aby asi nikdo neviděl, kolik se v tomto silu skrývalo střelného prachu.

Most, který dal jméno zdejší metropoli, jelikož ho kdysi hlídali ,,mostaré", se změnil v ruiny. Hned po této katastrofě byly vytaženy z Neretvy všechny jeho zbytky, část z nich šla do muzeí a ostatní byly využity při stavbě nové mostní klenby, kterou tvoří 456 čtyřtunových bloků. Most míru byl otevřen v červenci roku 2004, při čemž došlo alespoň k symbolickému smíření chorvatských křesťanů i bosenských muslimů z Mostaru. Jdeme po hlavní třídě Mostaru, abychom si nechali na poště oštemplovat pohlednici unikátním mostarským razítkem.

Ulice se ještě nedávno jmenovala po maršálu Josipu Broze Titovi. Dnes už má jiný název, který si ale nikdo z místních příliš k srdci nebere. ,,Krvavý pes" Tito zkrátka stále vítězí mezi bosenskými muslimy stejně, jako u chorvatských křesťanů. Obě znesvářené strany téměř shodně tvrdí, že všechno nedávné zlo způsobila ztráta jeho pevné ruky a jiní, mnohem krvavější psi. Třeba bývalý velitel mírových sil OSN v Bosně, kanadský generál Lewis Mackenzie, obviněný z brutálního znásilnění několika desítek muslimských žen.

Pak mě zlákala reklamní tabule ,,Alkoholna pića" a nápis: Je ti treba! Tak si dám štamprli travarice a moje žena čašu crna vina a u pekaře si koupím rohlík. Řeknu chvala, sličná muslimka v minisukni a holým bříškem až do půlky slabin nám popřeje dobro došli a vůbec nemám pocit, že jsem v islámské zemi. Po mých tristních zkušenostech z Blízkého východu jsem za toto poznání vděčný. Ani nevíte jak!

Břetislav Olšer
(fotografie na levé straně: autor článku)

linkuj.cz vybrali.sme.sk