Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

     On neprotestuje. Nevrtí se. Nemhouří oči v oslnivých záblescích. Snímek za snímkem trpělivě pózuje, hlavu vztyčenou a na tváři shovívavý úsměv. Asi mu i po letech lichotí, jak maličcí jsou v porovnání s ním všichni ti, co se chtějí nechat v jeho stínu zvěčnit. No, nade mnou se vyvyšovat nebudeš, říkám si, když skrz hledáček vyhlížím vteřinu, kdy bude v prostoru u podstavce prázdno. A vyhlížím ji dlouho.

     S fotografováním „babosazů“ je to mnohem jednodušší. Na rozdíl od bezprostředního okolí Habzburkovy sochy je na stanovišti pojízdných košů docela málo turistů. Určitě za to může skutečnost, že vyhlášená atrakce stojí víc než menu v restauraci. Muži v tradičních bílých kalhotách a slamácích buď znuděně postávají u hromady proutěných sání, posedávají kde se dá, nebo se s různou mírou dotěrnosti pokoušejí ulovit nějakého kunčafta. S trochou nadsázky to tu vypadá jak na stanovišti taxíků. Posádka prvního z řady „babosazů“ má nakonec úspěch. Pár postarších důchodců se opatrně skládá na sedačku uvnitř koše, ve tvářích mají směs rozpustilé všetečnosti, strachu a očekávání – asi jako když caparta poprvé v životě vysadíte na řetízkáč. Koš na lyžinách tlačený dvěma chlápky ve slamácích se zpočátku šine po mokré svažité silničce rychlostí šnečího mláděte. Postupně však sáně zrychlí natolik, že s nimi chlápci stěží drží krok. Oba si tedy naskočí na prodlouženou část lyžin a sviští ulicí spolu se svými zákazníky. Směr a rychlost pak udržují pomocí zesílených podrážek na botách, kterými leští asfalt.

     My se vydáváme dolů pěšky. Městský park začínající hned pod kostelem nás uchvátí množstvím rostlin a absencí návštěvníků. Naproti tomu botanická zahrada sousedící se spodní částí parku nás naštve svým vstupným. Přes plot pozorujeme zástupy lidí korzující mezi altánky postavenými v japonském stylu a docházíme k závěru, že rostlinstvo v zahradě a v parku se na první pohled nijak znatelně neliší. Zkrátka, další atrakce, kterou si s potěšením necháváme ujít. Strmou uličkou vedoucí přímo pod lanovkou klesáme dolů do Funchalu. Cesta je nejdřív hezká, pak horší a nakonec hnusná… Večer jsme se šli najíst do baru na molu jachetního klubu. Cestou nás zaskočil dav lidí, kteří postávali, dřepěli, klečeli, či pobíhali sem a tam vprostřed dvou jízdních pruhů čtyřproudé pobřežní silnice na Avenida do Mar. U obrubníku přilehlého chodníku se povalovalo nepřeberné množství kartónových krabic. Každá z nich byla plná okvětních plátků jedné barvy. Umělci využívající této nezvyklé palety se soustředěně skláněli nad dřevěnými rámy rozdělenými pomocí úzkých latěk na pole různých tvarů a velikostí a každé z těchto polí pečlivě vyplňovali květy vybraného odstínu. Bílá dělící čára tak postupně mizela pod dlouhým pestrobarevným pásem, který se nejvíc ze všeho podobal perskému koberci. Na jeho vzniku se kromě kladečů květů a nosičů krabic podíleli i další nadšenci. Ti nejlépe oháknutí důležitě kráčeli podél pásu s kriticky svraštěným obočím a tu a tam něco zakřičeli do předpotopní vysílačky. Další přicházeli s PET lahvemi plnými vody a starostlivě rosily vadnoucí krásu.

     Početná byla i rozdováděná skupina dětských metařů. Jejich úkolem patrně bylo udržet zbytek silnice čistě šedivý. Svým skotačením a pošťuchováním však dosahovali právě opačného účinku. Typickou reakcí dospělých byl tu pobavený tu shovívavý úsměv. Kromě domorodců byli plni tvůrčího úsilí i přítomní turisté. Cvakání závěrek doprovázené oslnivým blýskáním se mísilo s tázacími a ukazovacími větami pronášenými v mnoha světových i provinčních jazycích.

     Kolik z nich se dopátralo pravé podstaty věci si netroufám odhadnout, ale vím určitě, že téměř každý okvětní lístek ležící v ten vlahý podvečer na rozpáleném asfaltu jedné z hlavních funchalských ulic má někde na světě svoji fotku. Stejně tak jako každý, kdo tam ten večer byl.

Miloslav a Markéta Pouzarovi

linkuj.cz vybrali.sme.sk