V odstupu za ním se přikolébal kněz, jemuž byla v patách dechovka vyluzující pohřební melodie. Následovala parta mužů v těžkých tmavých hábitech zdůrazňujících duchaplnost a moc. Pak šly jeptišky a mniši různých řádů, skautské oddíly se svými vlajkami a za nimi skupinka kněží. Nejdůležitější částí průvodu byla patrně trojice dívek v dlouhých bílých, jakoby svatebních šatech. Každá z nich měla košík plný květů, které kolem sebe rozhazovaly. Za nimi byly zase jeptišky a mniši a oficiální průvod uzavíral kněz. Všichni před ním se ukázněně vyhýbali květinovému pásu, on naproti tomu kráčel jeho středem. A nejen to. Čas od času se zastavil a devastoval, co mu přišlo pod nohu.

     Jeho činnost byla signálem davům lemujícím ulici. Poté co kolem nich přešel, vrhli se za ním a s uličnickou jiskrou v oku dokončovali dílo zkázy. Tu a tam se některá z přítomných postarších dam sehnula a zvedla ze země něco z podupaných květů. Asi pro štěstí. „To jsem blázen", kroutil jsem hlavou. „Několik set lidí tu víc jak pět hodin maká kvůli desetiminutovýmu defilé kněží, řeholníků a potentátů." „No, a teď to budou ještě tak hodinu nebo dvě uklízet" doplnila Kebule. „Trochu mi to připomíná prvomájovej průvod" svěřil jsem se. „A trochu taky indickou mandalu"...  „Vypadali, že je to baví", uzavřela Kebule a šlo se bydlet.

   Výchozím bodem pro náš plánovaný výlet po Levádě Do Furado je bar ve vesnici Portela, před kterým staví autobus č. 53 společnosti SAM na své cestě z Funchalu do Santany. Přestože máme za sebou technicky vzato odpočinkový den, při nahazování batohů úpíme a vzdycháme. Ani naše nohy ani záda zrovna nepřekypují nadšením z další porce námahy. V mém případě lze za největší rebely považovat kolena. Chovají se, jako by jim bylo o třicet víc než mě a za žádnou cenu si nechtějí dát říct. Má nálada je šedá jako mraky, které nás v jednu chvíli polykají, aby nás vzápětí zase vyplivly. Chvílemi si nevidíme dál, než na špičku nosu a jindy se hluboko pod námi vynoří nejasné obrysy pobřeží. Jsem mrzutý jako právě probuzený medvěd. Rozedrané boty kloužou po rozmoklém bahně a začíná v nich čvachtat. To máme dneska hezký den, byla by škoda nejít ven... zpívám si spolu s Jablkoněm a temné pobrukování doprovázím výhružným skřípěním zubů.

     V mlze se matně rýsují siluety eukaliptových stromů, vzduch je vlhký a vlahý. Vybavím si Havlovy fotky podzimních Krkonoš. Se svým talentem a technikou sice nemám šanci ulovit něco srovnatelného, ale přesto se rád poddávám lovecké vášni. Také Kebule cvaká, div nezavaří spoušť. „Už se těším, až budeme někomu ukazovat fotky z dovolený u moře" směje se a plní kartu dalšími a dalšími záběry lesa tonoucího v bílé tmě. Asi na půl cesty mezi Portelou a Posto Florestal Lamaceiros si děláme perníkovou pauzu. V hustých mračnech se zničeho nic otevře obrovské okno a nám je tak umožněn překrásný výhled na místní krajinou dominantu zvanou Orlí skála. Než stačím vybalit a nastavit foťák, je po všem. Opona padá, vhoďte euro. Protože nevím kam, rozhodnu se ještě chvíli počkat. Třeba dají přídavek... Aparát držím v pohotovostní poloze a snažím se svým zrakem proniknout skrz zmítající se krupicovou kaši. Za mými zády probíhá baťůžkář. „Hi", zdraví nás. „Hi", odpovídáme mu unizono. Na další zdvořilosti není čas. Opona je zase na pár vteřin nahoře a my toho musíme co nejlíp využít. Protože kdo ví, zdali se to bude ještě dneska opakovat.

     Kromě lesních úseků má Leváda Do Furado i úseky skalní. Ty jsou zajímavé hned z několika důvodů. Jednak jsou zde nádherné výhledy do údolí, které ocení i tak silný závraťář jako jsem já, jelikož jištění cest si tu udržuje poměrně slušný standard. Pak jsou tu uzoučké tunely, které jsou zase zpestřením pro baťůžkáře. Při jejich překonávání se dá zažít nejedno zajímavé dobrodružství. Za obzvlášť vypečenou taškařici lze v této souvislosti považovat setkání s proti se deroucím německy mluvícím mastodontem, kterého ani nenapadne zastavit, natož aby uhnul či vycouval poté, co na vás narazí.

     Že se zuby nehty snažíte jednou rukou udržet svůj poměrně těžký batoh těsně nad hladinou vody v levádě, zatímco vaše druhá ruka klouže po slizkém povrchu vnitřní stěny tunelu v marné snaze něčeho se zachytit poté, co vám na kluzkém kameni podjela noha? Koho to zajímá? Překážíte a překážku je nutné překonat děj se co děj a stůj co stůj... Ještě že takových mamlasů je mezi protijdoucími minimum.

     Ve výčtu povedených místních atrakcí nesmí také v žádném případě chybět zmínka o ptáčcích žebráčcích. Ochočené pěnkavy jsou drzejší než návesní vrabec či holub v Benátkách. Ihned poté, co vybalíte svačinu, obklopí vás v početných hejnech a začnou po vás vrhat pohledy hladových voříšků. Když jim nic nedáte, začnou se po vás vrhat nejodvážnější z nich. A když se necháte obměkčit a přece jen jim něco nadrobíte, může se vám stát, že po vás začnou vrhat vaše vlastní drobty. Je to totiž pakáž vybíravá. Zkrátka miláčci.

Miloslav a Markéta Pouzarovi