Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

     Baví mě to asi tak dvacet minut. Pak to vzdávám a vracím se na molo. Po rychlé svačince vyráží do města Kebule. Pro úkol spočívající v zajištění noclehu je vybavena mnohem lépe než já – vlastní orientační smysl, stránku z kýženého deníku a hlavně šarm, jemuž je v určitých chvílích těžké odolat. Je zpátky během půl hodinky a do kroku si triumfálně cinká klíči. „Tys měla pas?“ ptám se přihlouple. „Ne proč?“ diví se Kebule. „A peníze?“ snažím se pochopit nepochopitelné. „Taky ne“ raduje se Kebule z mého zmatku. „Tak jak to, že máš klíče?“ vzdávám se vymýšlení dalších variant. „To víš…“ začne Kebule. „Kdo umí, umí“ dopovíme téměř synchronně.
     Pokoj 22 v penzionu Astoria stojí 24 Euro na noc a v ceně je i skromná snídaně pro dvě osoby. Kvalita odpovídá ceně. Vrzavá manželská postel pro hobití pár, další postel pro hosta, unavené křeslo, noční stolek, šatník a peřiňák. Vše krásně otřískané a zašlé. K vybavení patří ještě umývadlo a televize. Koupelna s vanou a záchodem je na chodbě. V pokoji sem tam nějaký ten rus či šváb, ale jinak čisto.

     Než vybalíme z batohů svou plesnivějící výstroj, tak může nos zachytit i slabý přídech levandule. Pak atmosféra zhoustne a čichový vjem nejvíc odpovídá návštěvě psí boudy, kde nocuje zmoklý voříšek. Kromě jeptišek se o chod penzionu stará i „pan Hruška“. Plní tu patrně funkci správce. Pokud nechrápe rozvalený v křesle ve společenské místnosti, je jeho rozložité tělo napresováno za psacím stolem v prosklené kukani, která se společenskou místností přímo sousedí. Občas mluví, a to dokonce anglicky, občas mrkne, ale většinou jen zírá před sebe či na monitor počítače. Mezi jeho základní charakteristické vlastnosti patří, že pro něj nic není problém a že je mu všechno jedno. Zkrátka, osoba s děsně vysokým potenciálem oblíbenosti...

     Monte je rezidenční čtvrť na kopci nad Funchalem. Dá se tam vyjet lanovkou nebo autobusem. My volíme levnější variantu a po půl hodině škubavé jízdy doprovázené houkáním klaksonu vystupujeme na konečné dvaadvacítky. Je tu altánek, harmonikář v zaručeně typické madeirské čepici s ocáskem a studánka se zázračnou vodou. Vedle studánky je na kamenné zdi připevněna plechová krabice s obrázkem panenky Marie plná mihotavých plamínků a rozteklého vosku. Jsem takovej ateista, až se občas bojím, že mě za to pámbů potrestá… Proto jsem lehce zmaten, když se přistihnu, jak tahám z kapsy padesátník a vhazuji ho do otlučené kasičky. Z hromady svíček ležících na stolku hned vedle kasičky si pak lehce nesvůj odnáším vlastní obětinu.

    No co, je to vlastně hezkej způsob jak poděkovat, omlouvám si v duchu své podivné chování. Kebule se na mě chápavě pousměje. Když pak rukou společnou zapalujeme knot úzké voskovice, myslíme hlavně na to, jak je skvělé, že jsme z té šlamastyky v horách vyvázli tak lacino a doufáme, že se nám i v budoucnu podaří podobné karamboly přežít ve zdraví.

Miloslav a Markéta Pouzarovi

linkuj.cz vybrali.sme.sk