sice poskytnu jen slovní podporu, ale i tak - je nás spousta. Já mám tu smůlu, že je vždy vycítím šestým smyslem a tak na ně alespoň nesáhnu (to v dětství na vypínači - ááá). Tak se bráním ostražitostí, bílou barvu v interiéru(dlažba,nábytek,povlečení), sítě v oknech, sprej v koupelně a tím, že nejezdím pokud možno na chalupy a nepoužívám kadibudky (i když je kvůli mě vymetají :-)) no a občas vyrazím do boje! Je pravda, že pohled na ženu, která hodí na zem noviny a začně po nich skákat, působí velmi směšně, ale se strachem i nepřítelem se prostě musí bojovat! Je to jako v hororu, buď se bojím, CO mi to šátrá po okně a klepu se pod peřinou, nebo se jdu podívat, zda je to větvička či ruka kostlivcova...
Omlouvám se za zlehčení tématu, myslím, že hypnóza by pomohla, ale sama jsem se jí "bála" :-))

v přírodě jsou možná chráněný, tak ať si tam pěkně zůstanou. U mně doma nemají co dělat!

Luxování je vynikající. Na stropě bezkonkurenční o). Představa, že bych měla pavouka dostat ze stropu smetákem, riskovat že místo na zem spadne na mně... a pak ho po tý zemi nahánět... a zbavit se ho tím, že ho rozmáčknu... rozmázlýho naberu na lopatku a někam ponesu (a on se mi na tý lopatce třeba začne znova cukat)... tohle mi teda fakt nedělá dobře. Zlatej vysavač.
Ačkoli já naštěstí nemám na pavouky vyloženě fobii, jen jsou mi hrozně nepříjemní a fest se jich štítím.

vám prej pomůžou... s ostatními fobiemi se holt musíte vyrovnat samy, vážené dámy! ;)
Bonus pro vražedkyně neškodných pavoučků: http://ateo.cz/frame/phpgal/pict//original//4.224.jpg

tu na Zemi žijou podstatně dýl než my... :P a někteří jsou navíc fakt pěkný. třeba křižák pruhovaný, potvůrka, co se k nám v posledních letech stěhuje ze Středomoří. krasavec...

pavouky doma taky nemusím a když mi jeden v posteli přelezl po ruce, letěl fofrem bez ohledů kdoví kam. ale jinak je prostě vezmu a vyhodím ven, ať si zalezou někam (a pokud si sedí někde nahoře v koutě, tak ať si sedí, za lezení ke stropu mi nestojí... když se mi nepletou do cesty), nemusím je vraždit. ti naši jedovatí nejsou a co by mi tak jinak mohli... leda nechat nohu na památku, sekáči...

nesnášení, zadupávání, raid, noviny... proč? pavouci jsou docela užiteční. a ta krása co dovedou - taková půlmetrová zrosená pavučina, do které zasvítí sluníčko... kdo z nás to umí?

komára (...komářici) bez výčitek ubezduším, pít krev mi nebude. ale pavouk mi fakt nedělá nic jiného, než že existuje. a občas nesplňuje člověčí nároky na estetično. případně dělá bordel s pavučinama (...do kterých ovšem chytá hmyz, co nám lidem škodí), ale to je tak všechno. za to ho zabít? zabít pavouka přináší smůlu, zeptejte se babičky... :)

...ale zpět k původnímu dotazu. arachnofobie se dá léčit, psycholog by pomohl. slyšela jsem o tom jen tak z rychlíku, no princip je v postupném přivykání - třeba počínaje "hodnýma" pavoukama typu pavoučka Páji. člověk, který se chce arachnofobie zbavit, postupně pavouky poznává a dokáže si postupně přivyknout na víc a víc reálné (a čím dál větší a chlupatějšíííííí!) potvůrky. a časem ho nějaká johana s dlouhýma nohama nerozhází... :)

pavučinu zatím neumím, ale na menší bych si troufl...
http://ateo.cz/frame/phpgal/pict//4.494.jpg

maj zůstat šmejdi pěkně v přírodě a ne mi lízt do baráku. Tak jim hrozí nevezpeší výluxu -- taky je už lovšj kočky. Maj chlapci smůli..a jakkoli krásně vorosený, pavučiny bez mi.llosti odstraňuju taky. Stejně jsem ještě neviděla, že by se do nich někdy nějaká moucha chytla..to je jen trik v televizi.Ty mouchy tady taky chytaj kočky..taky pomáhá levandule, nebo rajčatová nať - a biolit!Přírodě zdar!

Pavouci mi nevadí, ale myši. Pokud slyším zaškrabání, nespím celou noc.

V tomto mi moc pomohla kineziologie. Nelze samozřejmě čekat zázraky. Mívala jsem fakt hroznou arachnofobii, ale po kineziologii se to hodně zlepšilo. Samozřejmě, takoví ti echt odporní pavouci se mi eklují pořád, ale menší mi nevadí a dokonce jsem schopná je vzít i do ruky, což jsem dřív nedokázala. Možná by se to po více sezeních dalo odstranit úplně, nevím.
Jednou mi pan kineziolog vyprávěl o člověku, který za ním šel, protože nemohl jíst ryby. Za nějakou dobu po sezení za ním přišel a stěžoval si, že mu ryby pořád nechutnají. Na dotaz pana kineziologa ale přiznal, že po nich aspoň nezvrací.
A ještě jedna věc: podle Sigmunda Freuda je strach z pavouků projev strachu z matky. To jen tak na zamyšlení...

„Mezi hlavní příznaky fobií jsou tělesné příznaky, jako je bušení srdce, zrychlený pulz, chvění se, sucho v ústech, obtížné dýchání, bolesti na hrudníku, závratě, točení hlavy, návaly horka nebo chladu, pocity znecitlivění nebo mravenčení. Člověk může být v dané chvíli dokonce ohrožen na životě. Fobie se většinou projeví už v dětském věku nebo v rané dospělosti. Při konfrontaci s obávanou situací nebo objektem může dojít k panickému chování. Již pouhá myšlenka na dotyčný objekt či situaci může vyvolat stavy úzkosti. Postižení si jsou vědomi bezdůvodnosti svého strachu, nemohou se však proti němu bránit. Na své stavy reagují vyhýbáním se původcům těchto nepříznivých psychických stavů. Fobie se léčí pomocí behaviorální psychoterapie,“ říká MUDr. Ivana Müllerová.

Minulý týden mi volá žena do práce.
"Prosím tě, přijď hned domů, máme doma tarantuli".
"Cože to máme?" Nevěřícně jsem zalapal a přitom se snažil odhalit tón manželčina hlasu, zda se nejedná o podvod, o nápad, jak mne dostat rychle domů a zadat mi nějaký úkol.
Hlas však zněl dost vyděšeně. "Zrovna prý přišla babička a teď tu obě sedíme v ložnici a bojíme se pohnout.Ten pavouk sedí na pelesti postele, pozoruje nás a také se nehýbe. Je však strašně veliký. Co máme dělat". "A co když tu má hnízdo". "A co když..." Těch otázek bylo několik...
Uvěřil jsem jí a povídám, aby si vzala větší hadr, aby ho přikryla, opatrně ho zabalila a nacpala ho do nějaké sklenice s víkem. Za hodinu přijedu.
Za 5 minut opět telefon a už úleva v hlase. "Tak už je ve sklenici."
Když jsem přišel domů, pavouk spal. Nohy měl složené pod sebou a kdoví, zda nebyl vyděšen víc, než manželka i s babičkou dohromady. Byl to asi 2 cm velký křižák. Kříž na jeho zádech byl
nádherně symetrický. Odhadl jsem, že i s nohama by mohl mít čyři až pět centimetrů. Připomínal mi však pavouka z pohádek Ondřeje Sekory. Nevím, jak se k nám dostal. Dveře na balkon bývají
pootevřené, větračka v kuchyni také, tak asi tudy.
Vejdu do ložnice a tam spoušť. Tam se konala důkladná prohlídka každého místečka postele. I pod postelí už svítila lampička. "Dokud to tu neprohlídnu, tak si sem nelehnu". Skončilo to tím, že prý ho i se sklenicí odnese do zverimexu.
A už fakt nevím, jak to s pavoukem dopadlo.

kdyz byli doma, uz nebyli :) To az tady v pousti jsem zjistila, ze tu mame krome jinyho i cerny vdovy. To bylo kruty zjisteni: dvoumesicnimu kocourkovi proste explodovala hlava. Stalo se to uz pred nekolika lety, ale od ty doby luxuju vsude mozne, obcas hledam hnizda, mam site na oknech, ucpavam kdejakou skulinku, zkratka se jich dost bojim/stitim. Jo, a spim s kockama, ty je vrazdi. Ta predstava, ze po me v noci behaji, je nesnesitelna.
Zato mi tuhle neco zaclo smrdet v kuchyni, ale priserne. Tak jsem ji celou preorala, az jsem nasla mrtvyho hada pod jednou skrinkou. Vlezl do kuchyne a kocka ho zrejme zabila. Jezisi lidi, jak ten ale smrdi!!!

teda ty máš ale nervy! Já zas mám hadí fobii, stačí mi jen vidět v TV jak se na poušti vlní a mám husí kůži. Pavouky můžu, doma jsem vydala zákaz vraždění "Karla" na záchodě. Při vykonávání těch lidských potřeb na sebe koukáme a já mu občas něco povykládám...ze života lidí. A on sedí a čumí...
Pavouky na chatě nosím ven, co doma když je venku tak krásně.... :-))

I já jsem měla před lety podobný problém se strachem z pavouků. Vyléčila mě jedna noc strávená (nevědomky)s opravdu velkým pavoukem na stěně. jaké Bylo moje zděšení hned po probuzení, když jsem jej uviděla na stěně vedle postele, to nemusím nijak zvlášť popisovat. Protože byla sobota ráno a ještě jsem si chtěla poležet, sebrala jsem všechnu odvahu a kapesník a chudáka pavouka jsem po několika pokusek ulovila a vyhodila z okna. Po úspěšné operaci jsem se pochválila jak jsem šikovná a zalezala zpátky do peřin. Od té doby se pavouků nebojím, ale jsem raději, když jsou mimo můj byt.

ze vetsina diskutujicich zamenuje obycejny (at mensi ci vetsi) strach z neceho s fobii...

V TV v jakémsi pořadu o fóbiích povídali, že fóbie je vlastně v podvědomí zakódovaný stres, který nám má pomoci přežít. Pokud je neopodstatněný, tak se dá údajně léčit tím, že dotyčného zavřete s oním předmětem/výškou/zvířetem/tmou a já nevím čím vším ještě. Prostě společně zavřít a nepustit!!! (Chce to bytelné dveře a neúprosného klíčníka :o) Dostaví se naprostá panická hrůza, třes, mdloby, ale prý to chce nepovolit a vydržet i přes to, že dotyčný postižený bude hystericky "smlouvat" o ukončení procesu!!!!! Tento stav hrůzy najednou zničeho nic opadne. Tělo právě pochopilo, že takovýto zážitek do šuplíku "ohrožení života" nepatří, neboť majitel stále žije. A přeřadí ho do šuplíčku "Vždyť vlastně o nic nejde, je mi fajn". V televizi to bylo míněno vážně. Je ale pravda, že televize spolkne cokoliv a sama jsem toto nepodstupovala. Přesto si myslím, že by na tom něco mohlo být. Takže asi tak.
Ps: hypnózu jsem jednou podstoupila (u neodborníka - protože bych v životě neřekla, že funguje!)) a opravdu to není věc se kterou bych si ještě chtěla jen tak zahrávat (pomohla, ale já sama to měla "o fous"). Brrr