Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

       Vím už, že manžel děti nechtěl "opravdu", ale prostě mi jen chtěl dokázat, že když bude chtít, udělá mi z života peklo. Co ale může být horší, než  se handrkovat o děti.Je zajímavé, že  se o děti nestaral, když spěchal za milenku, na úkor času, který mohl strávit s nimi. A tchyně? Ta mi zase jen říká:  "On se tak snaží, ví, že udělal chybu, ale jediný a hlavní problém je stejně v tobě!" Prostě, ať se děje cokoliv, i kdyby třeba někoho zabil, tak ona to nakonec podá tak, že ten dotyčný si to vlastně zasloužil, nebo si to snad udělal sám. Moje tchyně má velké známosti a ve svém jediném synovi se vidí. Vše mu odpustí, on prý vlastně za nic nemůže. Však mu vždy celý život upravovala cestičku, řešila jeho průšvihy. Nikdy se prý ke mě nechovala špatně...  A poslala mi dopis, kde mi dokonale sepsala, co všechno pro mě udělala a co já neumím ocenit. Dokonale to vyčíslila. Prý jsem nevděčná, a ona chce poděkovat podle sebe. Vlastně i žít mám  prostě podle ní. Před tím, než jsem nastoupila na druhou mateřskou dovolenou, jsem měla velmi slušně placenou práci. Do společného života jsem dala vše, co jsem měla, ale oni dali víc, to nepopírám, vím, že dali víc. Protože také mají mnohem, mnohem víc.  Já vím, možná se ptáte proč vlastně píšu, když jsem si vědoma všech těchto skutečností. Asi pro radu, mám pouze maminku, která by mi dala modrý z nebe, ale bohužel mi nemůže nijak pomoct, protože nic nemáme. Jen samy sebe. Však mi také říkají,  že všechno co máme, máme hlavně díky jeho rodině. Prý bych jim "mohla líbat......".  Je to těžký. Oni  (manžel a jeho rodiče) si mohou děti kupovat drahými věcmi a já na to prostě nemám. A malé děti tohle ještě nevidí.

     Když jsem zjistila, že je mi manžel nevěrný, tak mi řekla, že mu musím doma udělat klidné zázemí, hlavně žádný stres, hysterické výlevy. Dnes se musím smát, co se všechno ve mě v té době dokázalo objevit. Já jsem fakt byla hysterka... Dokonce jsem mu jednu vlepila; ale nejsem na to pyšná, nikdy bych neřekla, že tohle ve mě je. Ale abych řekla pravdu, jsem dnes úplně jinde. Vidím manžela v jiném světle (už ne jako boha), ale hodně se bojím soudů, toho procesu. Vrtání do osobního života, vytahování špíny.

     K tomu bytu: ten jsme si pořídili v manželství. Nejdříve jsme bydleli v malém bytě, který patří rodičům mého manžela. Ze začátku nám slibovali, že ho vyměníme za větší. Jenomže postupem času, bylo pořád nějaké to ale...... Stále nás chtěli mít pod kontrolu, ale pak jsem jednou řekla dost. Dokud jsem vydělávala (v té době jsem byla podruhé těhotná), vyřizovala jsem hypotéku na větší byt (neměli jsme tak velkou sumu, abych to zaplatila najednou). Povedlo se.  Ale pak najednou přišli manželovy rodiče s nápadem, že se prodá ten jejich malý byt a tím zaplatí se ten byt, na který jsme si chtěli vzít hypotéku. Ale. to by byt byl napsán na ně, což jsem nechtěla, zase bychom byli vlastně "v jejich". Tak jsme se domluvili, že ta hypotéka se bude platit z pronájmu jejich bytu. Což se nakonec stalo, a dnes mi manžel tvrdí, že pokud se s ním rozejdu, tak nám jeho rodiče platit hypotéku nebudou, a on na to nemá. Já samozřejmě na to taky nemám. Takže vlastně bydlíme stále v jejich bytě. Ptala jsem se na to v bance a tam mi bylo řečeno, že pokud se nebude platit hypotéka, tak i když už nebudeme např. 5 let manželé, tak stejně půjde exekuce po obou dvou.  Touhle zprávou byl manžel docela zaskočen. Vím, že mi pouze vyhrožují, že to platit nebudou, protože by o byt přišli a hlavně mají strach,  "co by tomu řekli lidi". Manžel by mohl jít do toho bytu svých rodičů (jeho rodiče bydlí v dalším jiném, též vlastním), ale nepůjde, protože on je doma spokojený... K rodičům také nepůjde, ostatně i na ně dokáže - přesto všechno, co pro něj dělají - být zlý. 

    Dlouho jsem si namlouvala, že to všechno zvládnu, kvůli dětem. Ale prostě to nejde. Bohužel, jediný co potřebuju, abych se dala dohromady, našla v sobě znovu sílu, energii, je mít nějaké bydlení. A já jiné než tenhle byt s hypotékou nemám. A on to ví. A hlavně je to i jeho byt a já nemám peníze, abych ho vyplatila. Nemám vlastně žádné peníze, žiju z výplaty. Ale, zase bych mu křivdila, kdybych se nenapsala, že kdykoliv bych něco potřebovala koupit, nebo potřebovala peníze na nákup, tak mi je dá. Bez jakýkoliv narážek. Jenomže - peníze nejsou všechno, to vám rovnováhu v životě a klid nevrátí. A pokud víte, že takhle to dál pokračovat nemůže, protože ani děti by z dříve silný, usměvavý a plný energie mámy, nic neměly.  Ale myslím si (jistě to nevím), že snad jsem konečně připravená, udělat si ve svém životě pořádek. Docela už je na čase.

PS: Navštěvovala jsem i psycholožku, před dvěma lety. Pak mi řekla, že už její pomoc nepotřebuju, že mě paradoxně celá ta situace (nevěra manžela, a události, které následovaly poté) posílila. Tak jsem se zeptala:"Ale jak zjistím, že jsem silná?" "Zase až spadnete do nějakého problému."  Jenomže - jakmile jsem dostala od osudu zase pořádnou ránu do zad, tak jsem se sesypala. Takže teď mi nezbývá, než věřit psycholožce...

     Moc děkuji, že tu jste pro nás. Táňa

linkuj.cz vybrali.sme.sk