Když jsem provětrala psisko a nasnídala se, byl akorát čas vyrazit za spolužačkou; musíme domluvit letošní „slet bab“, někdejších studentek Střední knihovnické školy.   Z toho jsem, upřímně řečeno, byla taky pěkně otrávená, protože mé drahé bývalé spolužačky se mnohdy ani neobtěžovaly dát vědět, zda přijdou či nikoli. Nakonec se ukázalo, že z počtu 33 ženských nás bude sotva patnáct i s naší báječnou profesorkou. No nic, to je jejich problém... V hotelu, jehož vinný sklípek je místem našich setkání, jsem zaplatila za dvě „vídně“ a ledový čaj 105 korun. Ách jo. To mi na náladě nepřidává.
     Mračím se a jdu na autobus. Už abych byla doma. Autobus nikde, tak jsem si sedla na lavičku a čekala. Stanice je kousek od základní školy. Po chvíli přichází ještě pár maminek s dětmi. Na dětech je vidět, že jsou mentálně postižené. Teď už nejsem otrávená, ale je mi smutno. Jsem příšerně přecitlivělá a pro každou hloupost hned brečím (vždycky říkám, že bych se uplatnila jako profesionální plačka), a tak ani teď nemám k slzám daleko.

     V tom ke mně přichází jedno z dětí, holčička s brýlemi, podává mi ruku a říká : „Dobrý den.“
 Já na to: „Ahoj“ a považuji věc za skončenou.
Jenže ona se nedá: „Jak se jmenujete?“
„Pavla“, odpovím a pak se stane něco neuvěřitelného, z ničeho nic mi dá pusu na tvář. Sedne si vedle mne a začne si potichu opakovat moje jméno... Je mi krásně, políbil mě anděl…

pavla@kudlanka.cz

linkuj.cz vybrali.sme.sk