Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

     Proč tolik z nás zůstává v nezdravém, nepříjemném, někdy až nebezpečném vztahu raději, než by se odhodlalo riskovat samotu? (pominu zatím důvod – faktickou nemožnost odejít sami či nechuť toho druhého odejít, finanční či jinou nesoběstačnost). Důvodem, proč tolik z nás vydrží neuvěřitelné, jen aby „nebyli sami", je v mnoha případech to, že si nechceme připustit, že by ten „věrolomník" (může to být on stejně jako ona) mohl být šťasten s někým jiným, být milý na někoho jiného – než na nás. Mnohé ženy pak zoufale opakují: „dělala jsem přeci všechno, aby byl spokojen, miluju ho, jsem mu věrná atd. atd. – tak proč mě nemá rád? Proč mě tak trápí?" A tvrdohlavě ulpívají na stejném (nevhodném a špatném) jednání... Na případné rady pak reagují jen odmítavým: „... ovše tohle, to mu nemůžu říct, to prostě nemůžu udělat, to si netroufnu, to se nedá..."

     Mnohdy také vyhrožují vyhozením, a přitom jsou schopny se zbláznit, kdyby opravdu odešel... vyhrožují čímkoliv a nesplní z toho nic. Vzpomínám na případ, kdy mi jedna žena napsala: „Já se tak neskutečně ponížila, klečela jsem před ním, brečela, prosila, já si dokonce lehla před dveře – a on mě překročil, s takovým odporem, a odešel za ní... Proč? Co mám ještě udělat, aby u mě zůstal?" Jakou pak může mít pro dotyčného taková žena cenu? Jak si někdo může takového člověka vážit? O tom, že by se tímhle situace mohla změnit, ani nemluvě. A tak jen v pokoře žije dál, ze dne na den, jen na teď, nemyslí na nic dopředu – protože by se utopila ve strachu: „Co ještě mě čeká? Co když se jednou nevrátí, zůstane někde jinde?" A zoufalství ji donucuje k stále větším a horším hloupostem, nazvu-li to jemně...

     Už to přímo slyším: „Ale já opravdu nemám jinou možnost, mám děti, nemám kam jít, nemám byt, nemám peníze... a ono to vlastně není vždycky tak zlé, on není stále takový, minule se choval docela dobře, už mě nebije a slíbil, že pít přestane, taky myslím, že když jsem to zvládla dodnes... a já ho tak miluju..." Mám kamarádku, mj. je to jedna z nejvěrnějších čtenářek, která má zase svou kamarádku už od školních let, která v podobném manželství-nemanželství žije asi 30 let. Děti jak mohly, tak z domova utekly, všichni, co ji znají, vědí, že si stěžuje v podstatě celý život, ale nikdy nic proti tomu neudělá. A takových je... (ještě něco: podotýkám, že mnoho z těchto sebemrskačských obětí jsou velmi inteligentní a v pracovním procesu schopné osobnosti, tohle opravdu není záležitost inteligence).

     Věřím, že podobné případy znáte i vy. Možná, jste to prožili i vy, že v něčem podobném žijete. Myslíte, že není řešení? Že byste mohli zůstat odepsaní a nadosmrti sami?  Bojíte se tak moc?

* * *

     Žádná situace není předem ztracená, naopak. Je mnoho takových, které se dají úspěšně zvládnout, kdy se kvalita společného života dá výrazně změnit k lepšímu – ale chce to především vaši velkou sebekázeň, důslednost a sebezapření. A znovu se budu opakovat: Ta skutečně pomocná ruka visí z vašeho ramene...

daniela@kudlanka.cz

linkuj.cz vybrali.sme.sk