Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

Dalším zaručeným receptem, jak v podobné situaci pozvednout upadající morálku trosečníků, je například předčítání optimisticky laděných textů. My máme po ruce jen Madejřího průvodce a tak si předčítáme z něho. Na řadě je zrovna kapitola pojednávající o podnebí. Zde je mimo jiné uvedeno: Někdy můžete zažít v zimě horký východní vítr ze Sahary s teplotami vysoko překračujícími dlouhodobý průměr, jindy vás i na jižním pobřeží zastihne déšť, trvající v dubnu bez přestání celý týden. Díky bohu, že už je půlka června, říkám si a náš průvodce pokračuje: I vy můžete zažít situaci, kdy navrátilci z horské túry budou vyprávět, jak se brodili deštěm a sněhem, zatímco vy jste se celý den na pobřeží slunili. To teda nemůžeme, nesouhlasím s autorem. Protože my jsme zásadně vždycky ty druhý…

16h 16min Zajímalo by mě, jestli byl u nervů stanoven bod tání? Myslím, že by se tímhle tématem měl někdo zabývat, když ty nervy tak často tečou až vytečou a jsou úplně v kýblu. Symptomy provázející zkapalnění neuronové sítě se liší v závislosti na člověku a situaci. Mohou vypadat třeba následovně: Vousatý zoufalec se splihlými vlasy klečí vprostřed stanu na téměř potopené alumatce, z očí mu šlehají blesky bezmocného vzteku a na čele i ve tváři má hluboké vrásky vyorané únavou. Pomalu zvedá pravici zaťatou vpěst, na jedno nadechnutí ji nechá viset ve vzduchu a poté s ní drtivou silou udeří do prostoru před svými koleny. „Doprdele!!!“ zaburácí pod prohnutou klenbou plátěného úkrytu a studená sprška dopadne jako políček na tvář zoufalcovy družky. Následují další a další údery a každý z nich je provázen tím samým zvoláním. Síla s jakou pěst trestá podlahu stanu a mokrou hlínu pod ní postupně ochabuje, stejně tak jako náboj tvrdošíjného vzdoru v každém dalším výkřiku. Nakonec to vypadá, jako když malýmu klukovi na písku vezmou bábovičku a on se jen tak tak drží, aby nezačal bulit. „Já jsem takovej vůl“ mumlá pak zoufalec ublíženě v pokračování své etudy. „Já jsem takovej blbec“ dodává sebekriticky. „Vždycky se nechám k něčemu ukecat, a pak si to musím vyžrat.“ Následuje odmlka -asi čekání na potlesk. Marné čekání. Zoufalec se proto obrací přímo na svého jediného diváka a uzavírá výstup replikou: „No neříkal jsem, že máme zůstat v Encumeádě?“ A poté naléhavěji: „No neříkal jsem to?“ „Říkal“, zapojuje se znuděné obecenstvo. „Jasně, že říkal. A už přestaň vyvádět, tak zle nám ještě není….“ Místo potlesku následuje rozpačité mlčení jak na jevišti, tak i v hledišti.

Nervový tok mívá i méně dramatickou podobu: Je zabalená do nepromokavého ponča. Objem vnější slupky dává tušit, že pod pončem se ukrývají mnohé další vrstvy teplého oblečení. Zpod kapuce vykují pokroucené prameny vlasů, slepené potem a vodou, z očí jí kouká únava a smutek, pod očima se plní šedé vaky. „Myslíš, že tu můžeme umřít?“ zeptá se polohlasem. „Co?“ Zjevně je zaskočen. Jednak obsahem dotazu, ale hlavně tím, že je míněn naprosto vážně. „Víš, já se bojím!“ Není těžké jí uvěřit.. „Bojíš se že umřeme?“ Až se lekne, kde se v něm vzalo tolik jedu a sžíravé ironie. Rozhodne se trochu ubrat plyn. „Jídla máme dost, voda nám padá z nebe, zima ti není….“ – „Není, že ne?“ zeptá se téměř starostlivě. „Není“... dostane se mu uklidňující odpovědi. „Tak vidíš, je ti teplo, nemáš hlad ani žízeň, tak co by nás asi tak mohlo zabít.“ Na svůj mužsky racionální přístup je patřičně hrdý. „Třeba spadneme ze skály, až odsud půjdeme“, pohotově vrací úder ženská logika. „Proto tu trčíme, abysme právě tohle neriskovali“, dává jí znuděně najevo svou momentální převahu. „A co když se tu do rána zblázníme?“, nabídne mu jinou katastrofu. „Do rána…“ povzdechne si v duchu a začne jí závidět její bezbřehý optimismus.

19h 30min Sedíme zády k sobě na polovypuštěné nafukovačce a mlčky zíráme každý na svou stranu tropika. Občas se ozve rezignovaný povzdech, občas se někdo z nás zavrtí, aby vyhnal křeč z přesezeného svalu. Vydatný déšť se během posledních pár hodin opět vrátil do tepenného stádia, nálada ve slizké noře opět poklesla hluboko pod bod mrazu. „Víš, že jsme dneska nic nejedli?“ ozve se Kebule. „Hm“, reaguji mnohoznačně, avšak bez většího zájmu... „Ani nepili“, pokračuje má drahá v objevování Ameriky. Nechává mě to chladným. Doslova. Místo odpovědi zadrkotám korunkami a pokusím se vytáhnout svou levou nohu z mělkého jezírka ve spodní části stanu. „Nechceš něco?“ nabízí mi Kebule možnost doplnit kalorie. Citoslovce „Um Ummm“ doprovodím zavrtěním hlavy, přestože vím, že to Kebule nemůže vidět. Je mi to fuk. Během dalších vteřin přijdou má záda o svou dosavadní oporu. Stan zaplní zvuková směs šustění, bublání a chroupání. Ani mé břicho nechce zůstat pozadu a tak vydá táhlý teskný sten. „Kuš“, okřiknu ho rozmrzele. Na to se z venku ozve osamělý ptačí trylek. „Že by?“ zazáří v tmě jiskřička naděje. Než však stihne cokoli podpálit, je bez pardonu zdušena poryvem vichru a ledovým šplouchancem….

21h 13min „Nevrť se“, zahudruju. V tu ránu mám pusu plnou jejích vlasů. Dělám všechno možné, abych je nespolkl ani neoslintal. Cítím, jak mi vlhne zadek a tuhne lýtko pravé nohy. Pravou ruku, kterou má Kebule pod hlavou místo polštáře, v duchu zařazuji ke ztrátám této výpravy. Pak mi jí přece jen přijde líto a tak se jí pokusím trochu ulevit. „Vlasy“, vykvíkne Kebule. „Promiň“, syknu servilně a strnu. „Teda, jak tohle přežijem do rána?“ položí si Kebule zásadní otázku. Musím přiznat, že její obavy sdílím. Za celých osm let společného soužití jsme pouze jednou absolvovali noc ve spojených spacácích. Díky našim oboustranně rozvinutým nárokům na životní prostor to byl zážitek tak silný, že jsme se o podobný experiment víckrát nepokusili. Až do dneška. Pud sebezáchovy, to je mimořádně silný motivační faktor. Ovšem i tak jsme si možná ukousli větší sousto, než jsme schopni spořádat. Napresovali jsme se do jediného jakž takž suchého spacáku do polohy na motorku. Kebule řídila a dost na ní přitom táhlo. Zip, který nebylo možné dopnout, měla totiž na břiše. Vyřešila to ochranou vrstvou z ponč, ale prý to moc účinné nebylo. Já byl na místě spolujezdce v závětří, takže jsem si zdánlivě neměl na co stěžovat. Bohužel jen zdánlivě. Má prodloužená záda se totiž nevešla na nafukovací karimatku a vězela v rybníce, který jí obklopoval. A k tomu ty křeče...
Během pár chvil strnulého spolulehu jsem se o své zakrnělé svalové soustavě dozvěděl víc, než kdybych sám sebe studoval na pitevním praktiku.

Miloslav a Markéta Pouzarovi

linkuj.cz vybrali.sme.sk