Rubrika: [zážitky]
 4h 15min – Probouzí mě intenzívní pocit chladu v oblasti chodidel. Mám malý stan, mě na nohy táhne…. K čemu došlo? Vlivem nízké úrovně adhezních sil mezi látkou tvořící vnější obal mého spacího pytle a alumatkou tvořící druhý základní pilíř mé tepelně-izolační ochrany došlo k translačnímu pohybu soustavy tvořené mou maličkostí a spacím pytlem ve směru delší z podélných os stanu. V důsledku tohoto pohybu se dostal vnější obal spacáku do přímého kontaktu s vnitřní stěnou stanu a ta byla zase po chvíli přitlačena na promočené tropiko.
Uvedeným způsobem byly odstraněny bariéry bránící přestupu kapaliny dovnitř soustavy a prosakující voda negativním způsobem ovlivnila tepelnou bilanci těch částí těla, které s ní vešly v přímou interakci. Abych přítoku kapaliny z vnějšího prostředí zamezil, bylo nutné provést housenkovitý pohyb proti směru původní translace……. 6h 11min
Probouzí mě intenzívní pocit chladu v oblasti obličeje. Větru o síle vichřice se podařilo vyrvat ze země stanový kolík (právě ten kolík, který jsem včera večer zarážel jako poslední), povolené tropiko se připláclo na vnitřní díl stanu a já si tak zaslouženě vykoledoval mokrou facku. Otráveně se vymotávám ze spacáku a vyrážím napravit, co jsem pokazil. Kde se to vypíná, mám chuť zařvat, když mě vydatné proudy vody bičují do zad div mi nevyrazí dech. Hladina jezera v chodbičce stanu stoupá. Ešus, který tu trávil noc, se začíná podobat pustému ostrovu……… 7h 27min
Probouzí mě intenzivní pocit chladu na dlani pravé ruky. Sedám si a šokován pozoruji místo, na kterém má dlaň až doteď ležela. To snad ne, odmítám uvěřit vlastním očím. Podlážka stanu vedle mé alumatky se vesele vlní. Blbý je, když se ti na vodním lůžku porouchá topení…. Kapky velikosti hrachu buší do stanu s takovou vervou, že je pomalu nemožné slyšet vlastního slova. „Co budeme dělat?“ špitne Kebule. „Počkáme!“ snažím se o bezstarostný tón. „Tahle průtrž už nemůže trvat moc dlouho.“ Doufám jen, že v tomhle případě není přání otcem myšlenky. „Vždyť už to trvá deset hodin“ Kebule má pravdu a podle hlasu i ponurou náladu. „Máš sucho?“ snažím se přesměrovat tok jejích myšlenek do rozkvetlejších údolí. „Celkem jo, až na spodek spacáku“ přiznává váhavě. „Tak vidíš. Zatím se ti houby děje“ říkám nahlas. Na rozdíl ode mě, dodávám v duchu nabručeně.“ „Zkus ještě usnout.“ Tohle doporučení sice patřilo Kebuli, ale sám se podle něj snažím také zařídit. Otáčímse ke své partnerce zády a zavírám oči. Stanem zacloumá silný poryv větru. Následuje bušení jak při policejní razii a o ucho se mi rozprskne kapka velikosti krokodýlí slzy. Mám neodvratný pocit, že brzo budu ronit taky takové... 8h 14min
Probouzí mě intenzivní pocit chladu po celém těle. Netušil jsem že i alumatka může prosáknout. Durch je i kongo, které jsem měl pod sebou jako změkčující vrstvu a také fríska, flanelka, rifle a rejoicky. Zkrátka, z mých svršků nezůstal suchý ani jediný. To by mě zajímalo, kde udělali soudruzi z NDR chybu…. Rozepínám stan. Zdá se mi, že hladina našeho soukromého krytého bazénu v předsíňce je zase o kousek výš. Zkouším teplotu. Nic moc. Doprostřed vodní plochy zarážím stanový kolík jako vodočet. Cítím změnu rytmu vodního přídělu. Zatímco minule to znělo jako by na náš stan někdo krvácel z proražený tepny, teď jsem měl spíš pocit pobytu pod na plný pecky puštěnou sprchou... 9h 53min
Musím ven. Vlhkem podchlazené nohy a záda – to je důvod, že fakticky musím. Chvíli se rozhoduji, zda se spíš obléct či svléct a nakonec si házím přes záda promočené kongo. Instinktivně se prohnu pod přívalem, který mi dopadne na záda, sotva se vysoukám zpod tropika. Chvíli se pokouším i běžet. Stříkající bahno končící zvětší části na mých lýtkách mě však brzo zpomalí. Když splním úkol, kvůli kterému jsem opustil stan, věnuji nějaký čas rychlému skenu bojiště. Obloha je jeden plech. Tmavá šeď bez jediného byť jen trochu světlejšího flíčku. Naděje na rychlý obrat k lepšímu je tedy prakticky nulová. Schody, které nás na tento romantický plácek přivedly, se zatím stihly proměnit v bublající kaskádu ukrytou pod dravým proudem nahnědlé břečky. Zmenšený model rozvodněného Nilu pokračuje od schodů kolem laviček a ohniště přímo do přehrady u našeho stanu. Když řeknu, že ležíme prakticky vprostřed potoka, není to zas až tak velké přehánění. Sehnu se k hromadě mokrého dříví vedle ohniště a zvednu z ní středně silnou sukovici. Pomocí ní se pak pokouším hloubit něco jako odvodňovací kanály. Brzy si připadám jako infantilní idiot. Voda se mi valí za krk i přes nohy, kolem mě lítají trsy trávy, hlína a sem tam kamínek. Mělké rýhy se plní a v zápětí ucpávají. Střídavěčistím a prohlubuji ty staré apřidělávám nové. Vidětmě tak moji studenti, říkám si, když stírám z čela směs potu a bahna. Po čtvrt hodině zhodnotím výsledek svého snažení, zklamaně odhodím svůj pracovní nástroj do nedalekého křoví a naštvaný se vracím, odkud jsem vylez….. „Aco přestěhovat stan“ navrhuje Kebule. „Nesmysl, všude kolem stojí voda. Jediný suchý místo je ohniště“ neguji její návrh. „Tak se sbalíme a vypadneme odsud“ na to ona. „Jo, a kam asi tak pudem“ zasyčím. „Všude se valí voda a bahno. Máš na vybranou, jestli se chceš zřítit ze skály, protože uklouzneš, nebo protože ti podrazí nohy proud. Víme prd, co je před náma, ale včerejší výstup si pamatuju docela přesně. Prostě do toho nejdu. Dokud déšť nepoleví, zůstáváme tady “ „Jak chceš“ nechává Kebule ochotně na mých bedrech hlavní díl odpovědnosti za další vývoj situace. Z hromady vpředsíňce vyhrabe můj kultovní čundrovní plecháček a pustí se do vlastní verze vodohospodářských a melioračních prací v okolí potápějícího se stanu. Za normálních okolností bych se proti podobně dehonestujícímu použití jakékoli ze svých cenností zásadně ohradil. V této situaci jsem bral ale případné poškození plecháčku jako rozumnou cenu za rozumnou dohodu… 11h 04min
Probouzí mě intenzívní šustění. „Co se děje?“ zívnu nenaloženě. „Oba batohy jsou plný vody, do stanu nám teče už i vrchem a to asi tak na deseti místech a navíc nemůžu najít kapesník. To se děje!“ dostává se mi vyčerpávající odpovědi. „A pasy? A letenky a peníze?“ zaleknu se možného osudu našich nezbytných životních potřeb. „O to už jsem se postarala. Teď se snažím zachránit zbytek“ Sleduji Kebuli jak z nasáklých batohů vytahuje jednu věc za druhou, pečlivě hodnotí obsah vody v sušině a nakonec v souladu s výsledkem svého pozorování zařazuje danou věc do příslušné kategorie. Suché věci končí v jedněch igelitkách, vlhké v jiných a ty úplně mokré se vrací zpátky do našich ulit jen tak. „V krámu mi tvrdili, že ten bágl je impregnovanej“ postěžuji si na kvalitu zánovního Corazonu. „Je to, batoh, ne kanoe“ setřemě má drahá a v klidu pokračuje v započaté činnosti. 13h 32min
„Nevypadnem odsud?“ Tenhle refrén už mi pomalu začíná lézt na nervy. V různých obměnách mi ho Kebule předvedla během posledních dvou hodin asi tak sedm a šedesátkrát. Dívám se na ní, jak si tu sedí na své nafukovací karimatce zabalená do spacáku a ponča a jepořád ještě úplně suchá a mám chuť vraždit. „Nevypadnem!“ Vždycky jsem si myslel, že když chci, tak můj hlas umí znít opravdu nekompromisně. Teď a tady jako by to znějakého důvodu přestalo fungovat. Proč bych jinak musel stále dokola odporovat tomu samému návrhu?. „Je to pitomost. Od tý doby, co jsme se rozhodli neodejít poprvé, už dalších X hodin leje jako z konve a ….“ „Do Encumeády nám to může trvat i pět hodin“ skočí mi rázem do řeči Kebule. „No čtyři určitě“ pokračuje. „K tomu musíš přičíst minimálně hodinu na balení, ale spíš půl druhý. Takový světlo, aby se dalo jít, bude dneska asi do půl devátý. Zkrátka, jestli odsud co nejdřív nevypadnem, budem tu muset zůstat další noc. To si nedokážu představit! Ty jo?“ Ne, chce se mi zařvat, protože si to doopravdy neumím představit. Přesněji řečeno, nedůvěřuji své psychice natolik, abych jí chtěl dobrovolně podrobit zátěžové zkoušce spočívající v nečinném sezení v promočeném stanu a trvající minimálně dalších 19 hodin, kromě těch 17 lehčích, co už máme za sebou. Bohužel, kaňoning bez náznaku jištění, což je v kostce popis alternativní varianty, mě láká ještě mnohem méně. Proto nezařvu, ale jen se smutně usměju a zašeptám: „Budeme to muset nějak zvládnout.“ Na odpověď čekám marně….
Miloslav a Markéta Pouzarovi P.S. Další fotografie z jejich cesty najdete ve fotogalerii
linkuj.cz vybrali.sme.sk
|
