Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

Tam jsme přenocovali a ráno pokračovali dál, až k onomu obřímu jezeru na Šíravě, kde jsme si v autokempu Kaluža chutě postavili velikánský stan (vypůjčený). Dvě ložnice, velká předsíň a ještě sluneční střecha. Pak jsme šli všichni k vodě v radostném očekávání pěkného plavání. Po vstupu do vody se nám začaly bořit nohy do hustého bahna, které přibývalo s každým naším krokem…. Utěšovali jsme se tím, že až dojdeme bahnem a vodou k hloubce, že si zaplaveme a tím pádem nám bahno nebude tolik vadit. Ale ouha, šli jsme více než 150 metrů, stále směrem ke středu jezera – voda nám sahala napřed ke kolenům a později maximálně nad kolena. Plavat de-facto nebylo kde, což nás velice zklamalo, protože jsme jeli téměř 900 km a pak jsme se mohli koupat akorát ve sprchách. <?xml:namespace prefix = o ns = "urn:schemas-microsoft-com:office:office" />

Po návratu ke stanu nás oslovila maďarská rodina, kempující kousek od nás. Vůbec jsme jim nerozuměli, ale pak se připojil jeden Slovák, který nám tlumočil – prý nám nabízejí zdarma mnoho druhů paprik a rajčat a rajčin, protože musí odjet domů a nechtějí to vézt zpět. My jsme jim nabídli, to odkoupíme, ale odmítli s tím, že by se to stejně zkazilo a že peníze nechtějí – že mají radost, když my a naše děti si pochutnáme na zeleninových vitamínech. Pak přišli všichni členové té maďarské rodiny a každý z nich nesl vrchovatou  přepravku s různými druhy a barvami rajčat, paprik a rajčin. Beze slova nám každý vysypal přepravku do stanové předsíně (mimochodem její velikost byla asi jako garáž na osobní automobil). Pořád se vraceli a sypali – a my jsme jen stáli, a bez hlesu zírali na tu zvětšující se hromadu. Když byla stanová předsíň plná do výšky prsou dospělé osoby, udělali nám stejnou zeleninovou hromadu ještě po celé délce stanu zvenčí. Pak nám ještě poděkovali, že jsme jim pomohli zkonzumovat ony produkty, popřáli hezkou dovolenou a odfrčeli pryč.

A tak jsme začali rajčata i papriky rozdávat všem kolem nás v kempu, kdo měl o ně zájem. Zbavili jsme se nejprve obrovské haldy, co vedla podél stanu zvenčí. A když už pak nikdo nechtěl, udělala jsem v té zelenině uličku, abychom se dostali zavalenou předsíní do obou ložniček (naštěstí jejich otvory byly oba směrovány ke středu  - a začala jsem vařit: vytvářet paprikové a rajčatové speciality, ke každému jídlu jsem samozřejmě pro každého z nás vždy připravila mísu salátu; což mně a dětem tolik nevadilo, protože máme rajčata i papriky šíleně moc rádi, takže jsme se jich tady nacpali dosyta jako nikdy v životě, ale můj manžel rajčata přímo nesnáší a papriku sní jen málokdy. Musím jej ocenit, protože když viděl to neubývající množství, začal se sám a dobrovolně učit jíst „i tohle“ a nakonec uznal, že s přísadou soli, koření a dalších jiných ingrediencí je to chutné dokonce i pro něho.

Chodili jsme tam na výlety a koupat se do jednoho vzdáleného rybníka. Cca ve druhé polovině týdne jsme se vraceli kolem 13 hodiny zpět k našemu stanu,  z obou stran jezera se tmavě zatahovala obloha až skoro až do černa. Ptáci utichali a bylo takové "divno". Říkala jsem manželovi, že asi přijde nějaká hrůza, aby raději ani nestavěl sluneční clonu a nechal stan přivřený, ale on mne odbyl, že prý jsem katastrofolog" a všechno zotvíral. Najedli jsme se, já umyla nádobí a manžel vyndal ven ze stanu stoleček a křesílka, uvařil kávu nám a čaj dětem. Sotva však dolil vodou poslední hrnek, zadul prudce závan větru, který obrátil stolek i křesla a v tu chvíli nastalo doslova peklo. Během pár vteřin se strhla strašlivá bouře, provázená děsnou vichřicí (bylo slyšet "řvát" vichr) a téměř tmou. Stihla jsem jen postřehnout, jak někteří lidé v okolí skáčí po hlavě pod svá auta, zaparkovaná vedle stanů, což mi přišlo směšné. Během minuty jsem pochopila, proč ... Náš stan byl obrovský luxusní hangár, který byl o celkové velikosti jako garáž pro 3 osobní auta. Zajištěn byl silnými, na zakázku vyrobenými obřími hřeby o délce 30 cm a šířce 10 cm – hřeby byly zalomené, ale dobře držely v zemi i v písku a na nich byla ukotvena v hlubokých zářezech lana, která držela celou stanovou plachtu. V jediné chvíli, kdy začala ta hrůza, vyrvala vichřice celou boční (tu nejdelší) stěnu stanu – ty hřeby vylítávaly ven jako špunty od šampusu! boční stěna se prudce zvedla a hrozilo odtržení celého stanu. Manžel skočil dovnitř k oné odervané stěně a oběma rukama pevně držel spojovací kříž, až mu tekla krev z dlaní, protože kříž náporem větru praskl. Já skočila dopředu k čelní části a snažila jsem se udržet tyč a kříž u vchodu do stanu. Zvedlo mne to asi 20 cm nad zem a já jsem se tam houpala jako opice, ale držela tyč jako o život. Kolem nás létaly rozervané stany, kempový nábytek, nádobí, kempové vybavení a všechno to vichřice odnášela směrem na jezero. Náš tehdy asi 13 letý syn skočil a všechno házel rychle dovnitř ložnic – zatímco sedmiletá dcera se klečíc snažila chytat trávy a vichřice ji rvala pomalu ven. Syn skočil a hodil dceru do ložnice také a pak skočil ke mně a pověsil se mi za nohy, abychom stáhli tyč k zemi. Pak jsme jen v hrůze zírali, jak vichřice vyzdvihla náš propanbutanový vařič i s bombou do vzduchu, a sledovali, jak v rotujícím sloupu prachu a vzduchu odletěl do dáli. Vypadalo to jako nějaké tornádo, které trvalo snad 20 minut, ale na tuto "chvíli"  nikdo z naší rodiny dodnes nemůže zapomenout.

Když se vichřice utišila, trochu sprchlo a pak hned zase vykouklo slunko. Pohled na cca osmitisícový kemp byl více než žalostný, protože jeho dvě třetiny byly úplně zdevastovány a zdemolovány. Vydali jsme se hledat věci, které nám vichřice vzala, něco jsme našli,  něco úplně zmizelo. Lidé kolem nás, co jim nezbylo skoro nic, sedli do aut a odjížděli pryč.

Já jsem si vzala kousek niti a jehlu a pokoušela jsem se zašít obrovskou trhlinu na plachtě stanu – nit mi stačila maximálně na 5 stehů – vždycky jsem to vytáhla a začala šít znovu. Mívám totiž něco jako "zpětný šok" – v kritických chvílích  funguji, ale jakmile nebezpečí pomine – dostanu šok a pak se chovám nesmyslně. Přišel ke mně jeden pán a doslova násilím do mne nalil sklenici s příšerně odporným alkoholem (jmenovalo se to borovička). Kašlala a prskala jsem, pálilo mne to v krku i v jícnu a snažila jsem se tomu člověku vynadat. Když se mi podařilo promluvit, ten muž se rozchechtal tak nakažlivě, že jsme ve chvilce řvali smíchy i my všichni, až nám tekly slzy smíchu. Když to přestalo, řekl mi slovensky, že má radost z toho, že mne zbavil šoku, protože jsem prý byla v nebezpečném psychickém stavu. Nakonec jsem mu tedy poděkovala a zbytek týdne jsme tam trávili společně (jeho rodina a naše rodina). Druhý den jsem zajela do Michalovců, kde jsem v jedné dílně nechala svařit všechny ty polámané kříže a spojnice ke stanu, stan jsme  poopravili, ukotvili a do konce týdne jsme se ještě rekreovali. Ale při každém větším závanu větru jsme byli v pohotovosti celá rodina. Byla to zvláštní dovolená, trochu hezká, trochu strašlivá – a nakonec jsme všichni byli rádi, že všechno dobře dopadlo a že se zase můžeme vrátit domů, protože: všude je dobře, ale doma nejlíp….

Jana Kodadová, Praha

linkuj.cz vybrali.sme.sk