Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

     Všechno zavinil jeden telefonát manžela – v poli kousíček za Prahou našel tři opuštěná mrňata-koťata. A protože mě už nějaký ten pátek zná a ví, že tohle je moje hodně slabá stránka, naložil je a přivezl domů.

     Kocourci, kteří na první pohled vypadali relativně zdravě, se rozstonali, a měsíc trvalo, než jsem je mohla poslat do světa. Tedy jen dva – toho nejmenšího a nejvíc nemocného – toho jsem se vzdát nedokázala. A jací jsou někdejší mušketýři dnes, po dvou letech? Každý jinde, ale jeden jako druhý a každý opravdu neskutečný originál...

     Posuďte sami: Největší a nejsilnější – snad i proto nejdřív zdravý – byl Portos. Ne, nelekejte se, to byl nepíšu proto, že už není, ale proto že už není Portos – ve své nové rodině byl prostě mrňous, to ve srovnání s jejich již dospělým kočičákem Filipem. A tak mu to zůstalo, Mrňousem je i nadále. Asi i proto, že ho adoptovala a odkojila (ač žádná štěňata sama neměla, všechno mléko bylo jen a jen pro toho kočičího zlobila) jezevčice Baruška. A věřte nevěřte, občas ji to popadne a kojí ho, klacka dvouletého, dodnes.

     Posuďte sami, co o tom napsala letos v létě jejich majitelka: „Tak tady Ti posílám čerstvé fotečky toho našeho Mrňouse. Už mi z toho hrabe. Baruška má opět mléko a kojí. Chová se k Mrňousovi jako by byl malé koťátko, hlídá ho, kňučí, když ho nevidí. Navíc ho stále olizuje a masíruje mu bříško. No je to prostě prča :-))))“. Ten si uměl vybrat, co? A to ještě žije v chatové osadě nedaleko za Prahou, kde má absolutní volnost pohybu venku.  Ale ten Portos k němu tehdy sedl taky dobře, protože mušketýr toho jména se taky rád a dobře napil.

      Aramis, jehož odjezd do nové rodiny nesla těžce hlavně naše tehdy dvanáctiletá dcera, čest svému jménu dělal také. Kocourek je dodnes něžný, milý a vzhledem k tomu, že žije v penzionu v Lužických horách, kde se často střídají hosté – tak i pěkně umazlený – ochotných rukou je vždycky dost. Stačí ho vzít do náruče a už nastartuje motůrek a přede a přede.

     Jenže už taky není Aramis, ale Habíšek a jako takový může dát najevo i svůj temperament. Jeho hlavním uměním je cesta na střechu a běda, když někdo z hostů zapomene zavřít okno! Habíšek provede důkladnou kontrolu pokoje, co kdyby někde někdo nechal něco k jídlu! A na závěr si u nich blaženě schrupne v peřinách.

     Má kliku, rozkošník, že devadesát devět hostů ze sta se mu zasměje a pochválí ho, jaký je šikula. Stejně jako Mrňous má volnost pohybu a kolem sebe psí i kočičí kámoše. A k té fotce: nemyslete, že je Habíšek nějaký kolos, není. Je to nádherný drobný mourek s perfektní figurou, jenže tady je vyfocený v zimě, kdy kolem chalupy bylo na sedmdesát čísel sněhu a kožich si holt musel nechat ušít u sibiřského tygra.

     Na konec jsem si nechala našeho Athose. I tady jsme se se jménem trefili…

     Pokud si vzpomínám, tak jeho mušketýrský jmenovec nebyl zrovna hubeňour. No, náš Atík se mu opravdu vyrovná. Asi dopadl ze všech tří bráchů „nejhůř“, ven se dostane maximálně na balkón a to se – právě vzhledem k jeho pažravosti – projevuje na jeho figuře. Navíc má už půl roku ledvinovou dietu a ta redukční rozhodně není. Jinak je to stejný raubíř jako jeho bráchové a ze všeho nejradši se nechá mazlit na rameni svého sponzora (někdo ty granule musí platit, že?). Ale nemyslete, že by si nezalovil...

     Není to tak dlouho, co si do kuchyně celý blažený „něco“ donesl. Já viděla jen ptačí ocásek – nejdřív jsem myslela, že se dostal do klece, ale andulák byl, díkybohu!, na svém místě. Prostě a jednoduše: lovit se dá i na zasíťovaném balkóně...

     Asi už vždycky si v září na tyhle tři vzpomenu a smekám před „tetami“ z útulků, kteří takovéhle září prožívají nepřetržitě. A starají se, většinou téměř nebo zcela zadarmo, o stále nové a nové mušketýry…

pavla@kudlanka.cz

linkuj.cz vybrali.sme.sk