Běžel čas, já párkrat přišel o práci a najednou jsem žádnou nemohl sehnat, už jsem asi moc starej. Dopadlo to tak, že jsem se po dlouhém duševním boji rozhodl jít znovu na trak. Ale on mne nikdo nechtěl, protože jsem šest let vynechal. Prý jedině když projdu školou a začnu jako úplný začátečník.
 Ta myšlenka se mi pochopitelně nelíbila a tak jsme koupili vlastní trak a chladírenský trailer. Sehnal jsem si smlouvu s podnikem, platím jim 15% z hrubého a za to mi shánějí náklady a vyřizují všechnu papírovinu s fakturami a daněmi za používání silnic a kolem nafty. To jsem vůbec netušil, kolik je v tomhle peněz: když to rozpočítám, tak platím za silniční daň měsíčně asi tolik, jako normální auto za tři roky. 
     Jeden čtenářský dotaz mi Daniela přetlumočila. Zda se tu používá GPS. Tedy, já ho nepoužívám a nikdy jsem neslyšel o někom, kdo by to dělal. Důvodů je dost. GPS mi ukáže kde jsem. Jenže, to já vím, americký způsob číslování silnic je totiž nesmírně jednoduchý. Dálnice od jihu k severu jsou číslovány od západního pobřeží lichými čísly ( nejnižší je Interstate 5) směrem na východ, nejvyšší je I-95. Na nich jsou (krom Kalifornie) každou míli značky. Počítáno od jihu na sever, každý stát začíná nulou. U každého křížení je znak, ukazující, kudy Interstate pokračuje, s typickým modrým znakem tvaru štítu, uvnitř bílé číslo a červený pruh se jménem státu, ve kterém jste. Dálnice západ – východ jsou sudé, číslovány od jihu (nejnižší je 8) a nejvyšší, pokud si vzpomínám, 90. Míle jsou značeny od západu na východ v každém státě.
    Číslo je nejvýš dvoumístné, pokud se dálnice u města rozdvojí, přibude třetí číslo pro přidanou dálnici. Sudé, když střed města objíždí, liché, když vede dovnitř. Přitom to ovšem neznamená, že ta čás, co vede dovnitř vás i vyveze ven, jako třeba právě tady v Boise. Tolik Interstate systém.
     Potom jsou US highways, čili něco jako mezistátní silnice, které mohou, ale nemusí být dálničního typu, číslo vás taky vede napříč (nebo nadél J) celou Amerikou. Tady už ten přehledný číselný systém chybí. Pak tu máme státní silnice – mají v každém státě své číslo,  je to poměrně zapamatovatelné – jedete po ní několik hodin.

     Takhle například vypadá cesta z Boise do Winnemuccy, je to 245 mil, tedy asi 400 km. Tady se přece nedá zabloudit, to uznáte... Ve městě McDermitt v Nevadě je jedna pumpa, jeden motel, jedno kasino, jeden obchod a bydlí tam jen lidi, kteří ve výše zmíněném pracují. A taky je tam indiánská rezervace, kde bydlí ti, co nepracují. V Orovadě je pumpa a hospoda, taky středisko údržby silnice, a asi sto lidí.
     Když jsem kdysi začínal, měl jsem u sebe papírek s napsanými čísly silnic, abych věděl kudy jet. Například tohle je popis cesty z Boise v Idahu do Stocktonu v Kalifornii, celkem 610 mil, 980 km:

      I-80 west, SR (state route, čili státní silnice) – 55 south, US-95 south skrz Idaho, Oregon do města Winnemucca v Nevadě, I-80 west do Sacramenta, Kalifornie a tam I-80 business loop (výjimka z číslování vedoucího městem) a nakonec SR-99 do Stocktonu, exit Arch road. Krom Kalifornie jsou všude značky s mílemi, číslo exitu odpovídá mílím, čili se dá odhadnout, kdy už to přijde. Kalifornie zavádí čísla k exitům, ale chybí čísla mil, musí se to odhadnout, ale mají zase upozorňovací tabule dlouho dopředu.
     Orientační součástí GPS je mapa, pokud možno přimo v computeru, která mi ukáže, kudy dál. Takové systémy existují, ale pro traky to nemá praktický význam, dokonce bych řekl, že je to riskantní. Sám mapu v mém notebooku mám, GPS nepotřebuju, vím kde jsem. Mapa ovšem je vyrobena pro osobní auta (ovšem, je to Microsoft!) a nepočítá s poněkud jinými rozměry. Nemohu si totiž dovolit riskovat, že mne přivede pod nízký most, kterých je na východě dost. Sám jsem se, veden touhle mapou, dostal do středu města a způsobil tam kalamitu. K zatočení doprava jsem totiž potřeboval celou křižovatku jen pro sebe. Začal jsem u levého chodníku, jen tak tak minul semafor na pravém rohu a skončil na levém chodníku za křižovatkou. Přítomný policajt se ani na nic neptal, jen pohrozil prstíkem a pomohl zorganizovat dopravu.
   Dnes, ve věku mobilních telefonů, je vše mnohem jednodušší, mám číslo podniku kam jedu a mohu zavolat o pomoc, když se ztratím. Mám CB vysílačku a mohu se zeptat řidičů okolo, kde je podnik, truck stop, kudy je to lepší jet v době špičky. Mobilní telefon ovšem nepomůže vždy a všude, protože Amerika je veliká a vzdálenosti děsné. Nemohu očekávat, že kdesi v poušti někdo postaví vysílač, aby se kolemjedoucí dovolali. Neznamená to ale, že když se vám něco stane s autem, zůstanete bez pomoci a sežerou vás kojoti. Je nepsaným zákonem, že když potřebujete pomoc, zvednete kapotu motoru a to i když potřebujete vyměnit pneumatiku a neumíte to. Někdo zastaví a věřte že překvapivě brzy. Když je to vážné, dojede k telefonu a pomoc vám pošle, pokud se už neobjeví přímo policajt. Ovšem třeba Oregon je na téhle trase dlouhý 121 mil – tj. 195 km a slouží tam dva policajti. Ne současně, prostě tam dva bydlí a pracují; jsou tedy období, kdy mají oba volno, nikdy jsem je neviděl oba ve stejnou dobu.
     Kdysi jsem si myslel, jak budu mít na cestách čas a budu psát, psát o současnosti. Ale v zimě jsem měl úplně jiné starosti, tedy myslel jsem jen na sníh a předpověď počasí. Nedivte se, cestou přejedu několikrát Sněžku (mluvím o výšce J), nejvyšší bod je 2300 metrů a věřte, zima je tam krutá. No a teď máme léto a já se zas marně snažím utéct zdejšímu hroznému horku. Sice bych mohl sedět v traku a psát (když stojím a čekám), ale když vám pot teče přímo všude? Jistě, mohl bych nechat běžet motor a pustit klimatizaci, ale – spotřebuje se 5,5 litru na hodinu, což jsou momentálně tři dolary. A čekávám průměrně šest hodin – ne, to je mi líto peněz…

Michal Málek, Boise, Idaho 

linkuj.cz vybrali.sme.sk