Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

     Odpověděl jsem, že todle vod ní bylo zbytečný, a že se nestejská mně, ale těžko se smiřuju s tim, že se stejská mámě, která nemůže ani číst, ani koukat na tv, a celý dny sedí v jednom křesle a je odkázaná jen na rádio a čtený knihy z magneťáku. Na to mi řekla, že jsem divnej, a že nikdy nepoznala chlapa, kerej by mámu vozil každej tejden po doktorech a ještě ji navštěvoval a nakupoval jí dvakrát tejdně. Odpověděl jsem, že ani ji NIKDO přeci nenutí, aby zvostávala s divnym chlapem. Kudlanko, jsem nas*anej, ale teď ti nevim. Myslíš, že v tomdle jsem fakt divnej??????? Jasněže se v tomdle nezměnim, ani nechci, ale fakt nejsem normální?

     To vono je dneska fakt NORMÁLNÍ, se na rodiče vykašlat, když zvostanou uplně sami a už dost bezmocní? Ježišmarjááá, co bych za to dal,  kdyby moje máma měla nějaký kámoše a  kámošky. To by se mi fakt  strašně ulevilo. To bych ani k ní tak často nejezdil. Dyť ještě před 10ti rokama  byla celej  půlrok i víc v chalupě a já jsem fakt za ní jezdil jen na pár dnů občas. Jenže –  teď prostě nemá kolem sebe vůbec nikoho – občas ty vnoučky, zaplaťbůch, jenže  jinak jednou za měsíc mou sestru na dvě hodiny a to  je uplně všecko. Jasněže si uplně nejvíc za to může sama, protože  nemá (a nikdy ani moc nechtěla mít) o společnost nějakej zvláštní zájem, vona byla taková ta puťka, co uplně všecko  věnovala jedině rodině (dětem a manželovi), sebe brala VŽDYCKY na poslednim místě. No, a když táta umřel a my děti šly jinejma cestama, tak najednou nemá ani vlastně důvod žít. To je ta hrůůůza hrůzoucí.

     Tak furt celý dny dřepěla doma a  četla a četla – to byl pak, když osaměla, celej její život. No a ted nevidí a už nemá ani to čtení. Ku*va! Kdyby mohla aspoň vidět, tak jí tam prdnu internet, ať si píše,  čte, koresponduje... jenže, vlastně ani vo to nestála, když ještě viděla dobře a nabízel jsem jí to...Takže teď to, aspoň teda já, vidim tak, že jedinou její radostí sou mý a ségřiny  návštěvy. Samozřejmě i ti malí kluci, jenže ti vždycky jen přilítnou, a za deset  minut zase mizej po svejch. Prostě mě děsí ta představa, že nemá pro co žít, celej den dřepí v jednom křesle a jediný, co má, to sou myšlenky.... Brrrrr!

    Už mě taky napadlo zkusit nějakej pražskej dům sociální péče, jestli by ji tam nevzali. Samozřejmě, že ne domov důchodců a společnej pokojík s ležatejma  proch...nejma babama, ale kompletní garsonku, kde všude vokolo bydlej stejný babky a dědci, znaj se, pomůžou si, pokecaj, atd. Jídlo maj, co si objednaj, ale i si sami můžou vařit, dole je dvakrát týdně lékař, atd.

     Prej to existuje, jen  se to nějak "sponzorsky" musí uplatit ... Nevíš něco? Petr

linkuj.cz vybrali.sme.sk