Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

     Pokud se tedy nebohý cestující chce sejít se svým autobusem ve správném prostoru i čase, musí hodně trénovat. Začátečníkovi bez tréninku pak nezbývá než se pořád dokola ptát. Vynikajícím zdrojem informací jsou v tomto případě zejména barmani a prodavačky. My se na autobus do Encumeady, kam se hodláme dnes přemístit, ptáme nejprve v baru nad kempem v Rio da Janela a pak ještě pro jistotu v našem oblíbeném minimarketu v Porto Moniz. Jelikož se získané údaje z obou check-pointů vzácně shodují, v klidu vyčkáváme před zmíněným krámkem pod cedulkou s nápisem Paragem a logem společnosti Rodeste, až hodiny na nedalekém kostelíku odbijí poledne. Čtvrt hodiny po dvanácté konečně přisupí autobus, který má podle cedule za oknem konečnou ve Funchalu. Sláva. Nejede však přes průsmyk Encumeada, podjíždí ho tunelem. Och. „To máte slabejch dvacet minut pěšky“ uklidňuje nás řidič. Dobrá. „Dvakrát Serra de Agua“, měníme rezignovaně svůj původní požadavek. „Batohy si dejte dolů“, dostáváme poslední instrukci a pak vyrážíme.

     Kolem půl druhé jsme i s našimi objemnými zavazadly vyplivnuti u ústí silničního tunelu na krajnici silnice číslo ER 104. Zmateně se rozhlížíme ve snaze objevit nějaký známý tvar kopce či jinou povědomou scenérii. Marně. Našeho zmatku si povšimne postarší žena, která tu jako jediná vystoupila spolu s námi. Mávne na nás způsobem, který snad všude na světě znamená -následuj mě a vyráží podél silnice dolů do vesnice. Ale my potřebujeme někam nahoru, protestuji v duchu. „Encumeáda“, pronese nahlas Kebule. Paní se vědoucně usměje, jako že jasně a začne Kebuli podrobně vysvětlovat cestu. Nijak jí nerozhodí, že neznáme ani slovo portugalsky. Mluví pomalu, nahlas a pečlivě odděluje jednotlivé slabiky. Verbální projev doprovází rozmáchlými gesty. To nebude čtvrthodinka, dochází mi, když se zalomenou hlavou sleduji bod, kam nejčastěji míří babiččin ukazovák. Nebyla. Výstup po úzké klikaté silnici nám v dech beroucím vedru trval déle než dvěapůl hodiny. „Možná jsme měli v Porto Moniz vydržet do čtyř, než přijede další autobus“, svěřuji se Kebuli v Encumenádském baru nad půllitrem Coralu, s kacířskou myšlenkou, jejíž přijetí by jasně zpochybnilo smysl utrpení, které jsme právě podstoupili. „Hmmm“ zabručí má milá místo odpovědi a objedná si další Brisu. „No tak se vymáčkni“, naléhá na mě o dva půllitry později a očima metá blesky. „Nechce se ti, že ne?“ Ještě mohla dodat srabe nebo bábovko a potrhnout tak závažnost mého provinění, tkvícího zejména v tom, že celý dny vysedávám v laborce, večery trávím u televize, nechodím běhat ani plavat a tak mě pak blbejch pět set metrů převýšení během dvoukilometrového výstupu totálně zbezvědomí. Jasně, jsem vinen.

     Jenže to bohužel není jediný můj hřích. Kromě toho jsem totiž taky pěkně ješitnej a radši bych zhebnul, než bych přiznal, že melu z posledního. „Chce se mi“, odseknu proto rázně a na důkaz svého odhodlání vyzunknu na ex zbytek sklenice…. Dalších pět set metrů převýšení patří k tomu nejhezčímu, co jsme na Madeiře viděli. Výstup se odehrává po uzounkých pěšinách a kamenných schodištích šplhajících mezi skalami vavřínovým lesem a bušem janovce metlatého. „Tady bych se nechtěl prodírat po dešti“, poznamenávám v závěru jednoho obzvlášť těžce průchodného úseku, když setřásám z batohu závěj žlutých okvětních lístků. Zejtra se musím víc věnovat focení, slibuji si uchvácen pohledy na okolní skalnaté vrchy a na mořské pláže, které je možné zahlédnout tu na jedné, tu na druhé straně horského hřebenu. Uši plné ptačího koncertu a nos přesycený těžkou vůní květin, rveme se vzhůru do oblak. A to do slova. Čím jsme výš, tím častěji nám ve výhledu brání cáry husté mlhy. Také vítr nabírá na intenzitě, takže po úmorně horkém dni se do mě navzdory vší fyzické námaze k večeru dává zima.

linkuj.cz vybrali.sme.sk