Teď už rok a půl chodím s nynějším partnerem. Začali jsme spolu bydlet – tedy – on se nastěhoval ke mně. Studovali jsme spolu kdysi na střední, takže se známe hodně dlouho. Vycházíme spolu vlastně hrozně dobře, ale poslední dobou spíš čím dál víc jen jako kamarádi. Skoro spolu intimně nežijeme. Cítím se být neustále odmítána. Občas ale udělá nějaký průšvih (hlavně mu nemůžu zapomenout, že mi k promoci nekoupil ani kytku). Jak říkám, pokud bych brala, že jsme jen jako kamarádi, tak je to skvělý, ale nevím, jestli má smysl v takovém vztahu vidět nějakou perspektivu do budoucna. Už jsem se chtěla x-krát rozejít, ale vždy mě nějak ukecal. Vždycky, když mám slabou chvíli, tak vzpomínám na toho svého předchozího přítele a je mi hodně úzko – mám pak pocit, že už vlastně nic nemá smysl.
     Poraď prosím, jak z toho ven...  a co si myslíš o vztahu, který mám nyní. Myslím, že se vlastně pořád hodně trápím pro ten předchozí vztah, ale zároveň se přes to trápení snažím nějak přenést, jenže pak to vždycky končí tak, že nevím, kudy kam. Chodím pořád jako v kruhu a někdy mám z toho všeho deprese. Markéta

ODPOVĚĎ:

     Markétko, panebože, to je úplně normální, že holka v tvém věku má deprese z toho, že žije najednou vedle „bratra“ J. Já ti mám, holka, z toho docela divný pocit. Ty jsi pro něj teď už jen jakýmsi azylem, dobrým bydlením a zabezpečením, jednoznačně na tebe, jako na objekt svého sexuálního toužení, vůbec nemyslí. Dokonce bych se i bála, že až si třebas najde něco (resp. někoho) jiného, tak si jen vezme své sakypaky, kartáček na zuby a řekne ti: „bylo to hezký, bylo toho tak akorát. Měj se, a zůstaneme kamarády, žejo? Já se někdy ozvu…“

     A ty se trápíš. Kdesi hluboko v tobě je už jistota; jsi si vědoma, že to nemá smysl. Jen se tomu podvědomě bráníš. Podívej, na toho předchozího zapomeň – tedy zapomeň na to, že by se snad „něco mohlo vrátit“. Jednak slepovaná váza a ohřívaný kafe… znáš to, přeci ne? Prostě – nestojí to za nic. A tady je to nejspíš už také věc skončená.

     Teď se musíš psychicky dát dohromady. Jakoby ze sebe osprchovat všechny tyhle průšvihy a říct si – „jedem dál, jedem znova“. Hele, rozhodně s ním už o ničem nediskutuj. Totálně si v duchu udělej čáru a začni se na něj dívat opravdu jen „jako na kluka odvedle“. Víš, musíš se s ním „rozejít v sobě“. Bude to pro tebe tak lehčí, začneš vidět všechny jeho chyby atd. Ale neprotahuj to. Dávám tomu tak maximálně! měsíc.

     Co teď děláš? Pracuješ už? Začni se věnovat všemu tomu venku – v práci, kamarádkám, zálibám… nebuď moc doma. A rozhodně – a to vezmi vážně – se přestaň starat o jeho věci. Nedělej žádný řeči, nic – opravdu nic – nevyčítej a neřeš, nemá to fakt cenu. Jen bys se shodila a to je přeci zbytečný.

     Nehledej teď honem honem nějakou náhradu – stýkej se s lidmi, nebuď doma sama, žádný breky do polštářku!!! Neboj, všechno přebolí a najednou zjistíš, že je zase svět krásnej J.

Zkus zase bydlet nějakou dobu sama… A příště? Ale o tom zase opravdu až příště, ok? Ahoj, daniela poradna@kudlanka.cz  

linkuj.cz vybrali.sme.sk