Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

Naplánováno jsem všechno měla výborně. Ve středu zajedu pro holčičku k rodičům na chalupu, ve čtvrtek sfouknu svatbu kamaráda, v pátek přežít v práci a v sobotu hurá na dovolenou. Vypadalo to, že všechno klapne. Dokonce se mi podařilo utéct o něco dřív z práce, silnice ve dvě odpoledne krásně volné, a tak za dvě hodinky našim volám: „Jsem tu!" Rychle parkuju auto – je po dešti, či lépe řečeno – po dlouhých deštích. Místo není úplně ideální, ale to je v pohodě, to se zvládne.

     Výborně, říkám si, stihnu rychle pobalit a něco po osmé budeme zpátky doma – ještě stihnu vyprat něco s sebou. Téměř přesně podle časového plánu nakládám věci do kufru a chystáme se vyrazit. Ale ouha – moje autíčko sice krásně točí koly, ale točí jimi bez jakéhokoli pohybu vozu, po mokré trávě a přes ten hrbol, kterého jsem si předtím nevšimla, se prostě nevyhrabe. Rodiče tlačí, maminka má na obličeji blátivé cákance, ale... Nejde to. No nevadí, hodný soused se už obléká, startuje své terénní auto a jede na pomoc. Vytáhl mě raz dva. Sice mě zaskočil dotazem kde mám lano, ale jen tak mě škádlil, netuším, zda tu věc v autě mám a pokud, tak kde. Zato on měl to své vzorně nachystané. Zdrželi jsme se tak půl hodinky, nejvýš třičtvrtě, to je dobré. Teď už jen vycouvat uzounkou cestu, přimontovat kola na nosič a tradá domů...
     Couvám. Couvám asi pět metrů. 
     Podezřelý zvuk mě zastavil a odhalit jeho příčinu bylo víc než snadné – píchla jsem!

     Ale můžu být na sebe pyšná, dotaz, kde mám rezervu a hever, mě už ani trochu nezaskočil  - vystěhovávám celý kufr, na ráfku musím kousíček popojet, aby na té úzké cestě bylo alespoň trošinku místa a – měníme kolo. Můj optimismus se mírně vytrácí a podepisuje se to na mé šikovnosti při připevňování kol na nosič. Nešlo to, mořila jsem se alespoň půl hoďky, možná déle.  Ach jo, teď, teď už jsem chtěla dávat prádlo do pračky – no nevadí, tak honem pusu na rozloučenou, maminka zůstává, tatínek jede s námi a konečně vyrážíme...    
     Do postele jsem se ten den dostala kolem půl jedné. Prádlo zůstává špinavé, ale tak snad se to nějak zvládne později...
     Svatba byla krásná, asi nejpodařenější, na jaké jsem byla. Zato pátek v práci stál za to – přece jen nedostatek spánku už začíná být znát, navíc mám s sebou v práci holčičku, na dnešek jsem neměla hlídání. Ale je vzorná, místo oběda frčíme do pneuservisu. Bohužel, kolo je nemocné víc, než jsem si myslela, a tak se musí léčit několik hodin. Ještěže jsem nakonec dala na rady a vyrazila zavčas. Večer znovu do pneuservisu pro uzdravené kolo a konečně domů.
     S pocitem, že teď už jen všechno dobré, rychle vyperu, zabalím ale zítra, jedeme jen na týden, tak toho nebude zas tolik a pak už – konečně, konečně! Dovolená!

     Kolem jedenácté v koupelně věším první várku – a jak tak zvednu oči k prádelním šňůrám nad vanou, oči zůstanou vytřeštěné – na stropě jsou mokré fleky! Letím o patro výš, ale na zvonění nikdo nereaguje. Sousedka odvedle mi říká, že tam ještě nikdo nebydlí, byt se prý rekonstruuje. No nic, uvidíme ráno... Třeba jim jen něco vyteklo při té stavbě, bude to dobré, utěšuju se... První ranní cesta vede do koupelny. A i teď platí, že ráno moudřejší večera – je jasno. Jen ten výsledek se mi příliš nezamlouvá – fleky jsou jednoznačně větší, není o čem pochybovat, prostě něco tam teče. Se sousedem hledám ve sklepě uzávěr na stoupačku, pak telefon na domácího, následně telefon té paní, co má být novým nájemníkem – "ano, přijedu, podíváme se na to, nemějte strach". Tohle celé "zabilo" skoro celé dopoledne.
     Teprve teď začínám myslet na to, kolik ponožek, mikin, triček a podobných věcí potřebujeme s sebou.
Tak – zabaleno, naloženo, i kola mi šla tentokrát na nosič připevnit lépe, ještě se stavíme na nákupu a pak už OPRAVDU jedeme na kýženou dovolenou. Ale ani kamarádka, s níž mám příští týden strávit –  pochopitelně i s našimi dětmi (počet kusů: celkem 3), nedodržela původní časový plán a nakonec vyrazila jen asi o hodinu dříve, než já. Když mi pak zavolala a moje holčička telefon vzala, očekávala jsem jen oznámení typu – "jsme na místě, je to tady krásné, těšíme se na vás". Ale ne, všechno jinak: „Maminko, zastav a vem si to, prý je to moc důležité".
     Netuším, co se může dít. Rozčilený hlas kamarádky v telefonu mi ale říká, že prý jsem pobyt dnes ráno zrušila, prý jdu do nemocnice a ani zálohu jsem prý neplatila. (Kamarádka je šprýmařka, považuju to za žertík, ale ona si nějak až příliš  trvá na svém...) Pochopila jsem, že to asi nebude žert. A tak rychle hledám výpis, kde je datum platby zálohy a ujišťuju ji, že jsem nic nerušila a že mě vůbec nenapadá, co v tom může být. No, dohodly jsme se, že budu pokračovat v jízdě a na místě uvidíme.
     Celou zbývající hodinu jsem si však sumírovala proslovy k personálu, hladina adrenalinu se držela na vysokých hodnotách a jen drobné zabloudění plus následné stopování kolemjedoucích řidičů (aby mě nasměrovali na správnou silnici) mě vytrhlo z těchto úvah.
     Doblouděno, dojeto na místo a – světe div se -  happy end! Paní recepční se prý "jen spletla", naši chatu ale ještě neobsadili a my konečně, konečně !!! mohly začít užívat zasloužené dovolené...

P.S. Tohle všecko se mi doopravdy stalo – do posledního puntíku. Ale bojím se, že zapadlé auto, píchlé kolo, vytopenou koupelnu a popletenou recepční – to všechno ve třech dnech – mi stejně nikdo neuvěří :-)
P.P.S. Chcete vědět, jak vypadal strop mé koupelny po návratu? Ze tří fleků se stal jen jeden. Zázrak? Ne – ten jeden má rozměr víc než poloviny stropu mé koupelny...

Veronika, Praha

linkuj.cz vybrali.sme.sk