není moc čeho se chytit, možná by bylo dobré znát víc okolností... asi je možné právě zmíněné vysvětlení, že dostala strach.

a když na to zkusím jít z jiné strany a zkusím si představit sebe samotnou na jejím místě... stalo se mi, že jsem roky čekala právě na to, až mi (teď už bývalý) přítel navrhne totéž. čekala jsem... a čekala... a čekala... až mi jednoho dne došlo, že už nechci. (ani čekat, ani svatbu.) že vztah stagnuje a nesměřuje k ničemu konkrétnímu. že pokud se on tak dlouho nedokáže rozhodnout, jestli se mnou tedy chce nebo nechce zůstat, mohla bych takhle čekat ještě další roky a pak třeba zjistit, že vlastně ani nechce... při tom všem čekání jsem někde ztratila důvod, proč být spolu, a ačkoli jsem se snažila ještě několik měsíců, které předcházely rozchodu, ten důvod v sobě ještě někde najít, už se mi to nepodařilo. prostě - zmizel. a pak už stačila jedna kapka a - konec. a dovedu si představit, že coby taková kapka by zafungovalo i to, kdyby mě požádal o ruku. (i když v našem případě by to bylo dost nepravděpodobné... až rozchod se mi snažil rozmluvit třeba tím, že by byl "ochotný se bavit třeba o svatbě" - to už jsem nevěděla, jestli se smát nebo brečet. doteď asi nerozumí tomu, že celé roky jsem chtěla, a moc, ale už nechci a nejde to vrátit.)

...to je jen pokus o vysvětlení, mohlo tam proběhnout něco podobného, ale - nevím... navíc, dva roky nejsou tak dlouhá doba. opravdu jen hádám.

že zdrhla teď. Představ si, kdybyste se opravdu vzali a pak ty nervy, rozvod, dělení majetku, dětí atd.atd. Takhle víš, na čem jseš, i když to není to cos původně chtěl..ale ženským se tohle děje běžně.Otřepeš se a život jde dál. Prostě to nebyla ta pravá.

ideální je když dva lidé spolu vedou průběžně konverzaci jaký si ten společný život představují, za jakých podmínek, to se časem také může měnit, jejich cesty se také můžou rozcházet, pocity ze vztahu měnit, takže to chce opravdu komunikovat. Někdo by rád svatbu, rodinu, budoucnost, jinému jde jen o sex nebo o to aby neměl pocit, že je sám, také jsou lidé hodně deformovaní z předchozích vztahů, ale každý na sobě musíme nějak pracovat, jinak se ta naše situace nemůže změnit. A k Tvýmu kamarádovi, ať si najde takovou co si ho bude vážit a budou mít stejné plány a cíle.

myslim, ze jedine vysvetleni muze a musi dat ta dotycna. At ji pozada bez nejakych natlaku, tak nejak kamaradsky o vyusvetleni. Myslim, ze po dvou rokach chozeni na to ma pravo.

ironicka,chtela jsem se zeptat jestli nevite,proc mi dnes nevolala kamoska,kdyz mi volat mela nebo aspon mohla....;
Proc-lidicky,vykasleme se zde na dedukce,proc mu utekla.
Proc se lide neumi zeptat primo,jasne a zretelne,proc lide zase neumi rict primo duvod,proc treba odchazeji,jasne a zretelne?
Vyhnuly bychom se nejmene poloviny trapeni.
Kdyz s nekym chodim dva roky,tak snad vim kde bydli a snad znam jeho telefonni cislo.Kdyz to nezvedne-necham vzkaz-zeptam se-co jsem udelal spatne,co jsem nemel delat.Kdyz neodpovi,at si ten kamos uvedomi ze je vlastne dobre ze utekla.
Dat nekomu "ranu mezi voci" bez vysvetleni je znamka bud spatneho charakteru,nebo mentalni poruchy.
Nebo jestli zas na druhou stranu hosanek sedi doma na zadku a ceka az ona zavola a ona prijde a pritom se pta cizich-proc mu utekla,to je jak hledat bananovniky na Islandu.

Jasmíno, to je přesný, ano. Moře lidí se ale trápí zbytečným přemýšlením "coby dyby", ptají se všude možně, jen ne tam, kde by měli. Prostě toho přímého kontaktu se snad bojejí.

se mi teď něco podobnýho. Pár měsíců vdaná a nějak mi začíná docházet, že jsem možná přišla o tu svou svobodu, kterou jsem dříve měla... Přitom kdyby se to všechno mělo zhroutit, moc by mě to mrzelo. Mno, nevyznám se sama v sobě. :-(
Uvědomuju si, že to nešlo donekonečna žít na hromádce, kolikrát o tom psala i Kudlanka, že pro ženu je to ve výsledku nevýhodný... no, možná jsem to brala takhle prakticky a teď mi dochází i druhá strana mince... :-(

nemůžeš mít všecko..ale svobodná můlžeš být i tak - máš-li svobodného ducha.

chtel jsem taky neco napsat, ale ony už to vlastně velmi výstižně napsaly "chytré horákyně", Inka s Jasmínou. Jenom lituju, že takových jako ony, neni drtivá většina. Nu což. Ale na tom příběhu od Niny mě zaráží jedna věc. Co, proboha ti dva dělali celý ty dva roky ?! Jestli je teda ta ženská cáklá, tak by to snad on poznal a jestli se ona nechce znovu vdávat, tak by mu to snad měla říct hned zkraje, aby věděl do čeho jde. No, je to celý trošku uhozený. Nevím, co si ta dotyčná slibuje od zdejších čtenářů za rady, ale z toho, co napsala jde zase jen vyvodit to, co už uvedly ty moje horákyně. Ještě stále se najdou věci, kdy člověku poněkud spadne brada. A když někteří lidičkové nedovedou používat ústa, taky jako mluvící a sdělovací nástroj a být přitom úpřimní, tak je lepší, když jdou od sebe. Adios.

diky za kompliment,to damu potesi.
Ale abych byla uprimna,zalovila jsem v pameti a -opravdu kdysi davno-take jsem neumela rict,co si myslim ale ja vim ze to bylo vychovou a pak i vztahem-kdyz jsem mela namitky,bylo mi odpovezeno-coze?!!!co bys chtela atd. nacez palba argumentu ze ja zas nedelam tohle a tamto,inu shrnute,-vim ze je tolik lidicek,co se vylozene boji bud zeptat nebo si o neco rict a radeji se ztahnou do sebe a cekaji ze tomu druhemu to dojde.
Nedojde nikomu nikdy nic,dokud si o to vyslovene nerekneme,dokud se primo nezeptame a tady presne na to plati to zname Jezisovo-"vase slovo at je ano,ne,co je mezi tim,je ze zleho."
Ale at jsem byla jakakoliv a lidicky jsou jacikoliv-tento pripad vypsan Ninou mi taky vyrazil dech))))

...jak říká Jasmína, někdo se už prostě bojí zeptat. když se snažíš čas od času začít debatu o budoucnosti vztahu, ale ten druhý ji pokaždé utne takovým způsobem, že takového pokusu leda lituješ - to si pro příště rozmyslíš, jestli se vůbec zeptáš. člověk se hodně rychle naučí neptat se, když tuší, že odpověď radši nechce znát...

prožila jsem něco podobného. Tak moc moc moc jsem chtěla. Věděl to a já mu to svou hrdostí stašně ulehčovala - nemusel nic vysvětlovat, nic říkat. Žili jsme spolu na hromádce (se značně nerovnoměrným financováním, ale na to jsem přišla až později - a pozdě - a hlavně to sem moc nepatří) a já při každých narozeninách, vánocích, ... čekala na ta kouzelná slovíčka. Ne na prstýnek, ten samozřejmě potěší :-), ale na to chlapské vyjádření - chci být jen s tebou a chci to říct přede všemi. Nedočkala jsem se.
Pak jsem sama v sobě slevila - vždyť ani nemusí být svatba, ale tu rodinu, tu bych už chtěla. Vždyť nám v tom nic nebrání, bohatý nejsme, ale hmotnou nouzí netrpíme, máme se rádi (sic!) a děti zplozené z lásky jsou prý ty nejkrásnější. A opět čekání. S každým dalším receptem na antikoncepci (jsou věci, které bych prostě sama sobě nezdůvodnila) jsem se cítila vyprahlejší - blbý slovo, ale sedí.
Skončilo to loni (nebo předloni - jak je to správně? prostě vánoce 2004) o vánocích. V té hromadě dárků pod stromečkem byl i jeden malinkatý. Jenže - co to? Dostavila se hořkost v ústech. Pitvorné snažení partnera "copak to máme pod stromečkem. Že by něco, na co tak dlouho čekáme?..." Hádáte správně, byl tam prstýnek. Krásný. Ale on k tomu krásnému prstýnku nedokázal říct ani tu správnou větu. Věřte chlapi, některý věci prostě říct musíte.
Přesně jako Jana, několik dalších měsíců jsem hledala důvody sama v sobě. Vlastně jsem se sama sebe snažila přesvědčit, že o to ještě stojím. Ale v tomhle mi to partner ulehčil - změnil se, jako by se přestal přetvařovat. Upozorňuji - byli jsem spolu 5 let, z toho 4 roky jsme spolu žili. Po druhém proplesknutí jsem odešla.
Ano, poslední kapka byla dost drsná. Přiznám se - ví to jen mí nejbližší. Stydím za to - do té doby jsem byla taky kategoriská, bla bla, po první facce,... ne ne. Není to tak jednoduché... Přidávám - nejsem žádná chudinka - vysoká štíhlá vysokoškolačka, sebevědomí mi rozhodně nechybí a nechybělo. Jenže - jen trochu chytrej chlap nás dokáže zdeptat a pak jsme jak máslo. Nebo jako ta pověstná Kudlančina rohožka před dveře. :-)
Ale úsměvný to moc není.
Horší je, že mi ten pocit "nechtění" zůstal.
Odešla jsem tedy, našla si svoje bydlení, chvíli jsem byla sama a žila jsem si jen tak pro sebe - do práce, z práce, odpoledne vždycky nějaký sport nebo parta, jen ty večery byly špatný... Po čase jsem si našla nového partnera, teď spolu chvilku žijeme. Zatím je všechno na růžovo. Ale ta ostražitost tam zůstala. Nějaký hlásek vevnitř pořád vykřikuje "dávej bacha! Tamten se projevil po pěti letech, jak dlouho to bude trvat tomuhle?" Špatně se s tím bojuje. Nechávám plynout čas a věřím, že to přejde. Že se zase dostaví ten pocit "ano, ano, ano, chci, chci, chci". Zatím ho občas zahlídnu na obzoru, ale pokud by mě nyní přítel požádal o ruku, asi bych měla hodně co dělat sama se sebou, abych nevzala nohy na ramena jako ta slečna z úvodního článku.
To byl můj pohled a trochu delší příspěvek - třeba to trochu pomůže tvému kamarádovi. Ale jinak platí, co už tady napsali jiní chytří. Ať s ní mluví. A ať taky naposlouchá!
Přeju všem krásný podzimní víkend.