Moc jsem to uvitala, neumela jsem se jeste v te dobe domluvit a vedela jsem uz, ze nepujde o nic banalniho. Take ze ne. Na deloznim cipku jsem mela nejake stiny, zmeny, ktere potrebovaly dukladnejsi prozkoumani. Byla jsem poslana do zenske nemocnice na vysetreni. Nebylo to sice nic prijemneho, ale na druhe strane velice překvapivý zážitek – pro me, zenu zvyklou ceskych lekaru. Brali mi vzorek cipku. Byly u me dve sestry, kazda z jedne strany, hladily mi ruce a povidaly si se mnou (co, to nevim, ale mely takovy konejsivy ton). Lekarka provedla zakrok a ja vlastne ani nevedela kdy. Za tyden jsem sla do nemocnice znovu, tentokrat na operaci. Kvuli „me“ anglictine jsem mela narok na ceskou prekladatelku, ktera tam se mnou zasla a prelozila vse, co mi bylo vysvetlovano. Vedela jsem, ze zustanu v nemocnici pres noc a rano budou zakrok provadet. Verte mi, docela jsem se z toho tesila. Byla to public hospital, ale bylo tam velice cisto, kazdou chvili prisla pani a nabizela caj, kavu i jakesi zakusky.  Zrovna tak se velmi často ptali, jestli neco nepotrebuju. Mela jsem na divani televizi, ostatni zeny tam mely sve navstevniky, napr. jedna pani, ktera byla na udrzovani těhotenství, tam mela sveho manzela, lezel vedle ni na posteli (obleceny ovsem) a divali se spolu na televizi. Dokonce i veceri dostal. Rano si pro me prijeli a odvezli me na predoperacni sal. Posledni, co si pamatuju bylo, ze jsem byla prikryta az po bradu, prisel anesteziolog, mimochodem velice krasny clovek J, pichl me do zily a rekl „preji vam hezke sny“. Za chvili jsem se probudila na tom samem miste, stale prikryta az po bradu, ve stejne posteli, na které me privezli. Ten anesteziolog tam byl stale, zeptala jsem se, jak jen jsem umela, kdy uz pujdu na operaci… a on se tak hezky mile usmal a rekl, ze uz to mam za sebou. Odvezli me na pokoj a ja si prala, abych v te nemocnici mohla zustat jeste par dni. Sla jsem domu odpoledne.

   Ted vam napisu o nasem prvnim elwoodskem byte, kam jsme se odstehovali z onoho hostelu. Nebylo tezke najit bydleni, bytu je tu vsude k dispozici habadej, problem je ale najit slusny a cisty byt. Australane se totiz neustale stehuji a moc si ovšem nedelaji hlavu s uklidem (cistenim sporaku, atd.). My jsme ale meli celkem stesti, protože Pavluv ucitel anglictiny, ten Cech Jirka, mel pritelkyni, ktera v tom byte pred nami bydlela a tak nam ho doporucil. Byl hezky a prostorny. Zanechali jsme ho pak ve stejne podobe, kdyz jsme odchazeli…

   Po dvou letech pobytu v Melbourne jsme si konecne koupili domek. Dum je ve ctvrti ne moc daleko od centra, v subburb. Tak se tu rika ctvrtim, dalo by se to prirovnat například k prazskym vilovym ctvrtim. Jinak centrum Melbourne jsou same vezaky a vypada to tam jako v kazdem jinem meste.   Na okraji jsou uz jenom rodinne domky a cinzovni domy, ale zadne vyskove – tak jen 2 – 3 patra. Koupili jsme ho na pujcku, samozrejme. Tak se to tu vzdy praktikovalo. Lide si koupi dum a pak ho splaci treba cely zivot. Ze zacatku to stoji vic penez nez najemne, ale po case se to zmeni a ke konci se plati tak malo, ze to nestoji ani za rec. (My uz mame dum zcela  splaceny. Splaceli jsme co jsme mohli a ted jsme bez dluhu.)  Dum ma predzahradku a zahradu, obe byly tehdy opravdu dost zanedbane. Ovšem – zahradka se brzy nasim pricinenim zmenila v park. Vsak take ji nejvic pouzivame, prakticky od jara do podzimu. Australska specialita je zname BBQ, to se sejdou lide a udela se maso J. Tahle ohniste – BBQ – jsou ostatne vsude, tedy nejenom na zahradkach doma, ale i v parcich jsou, na plazich, na brezich reky. Jak uz jsem psala, Australane nejsou zrovna „ohleduplni“ k vybaveni domu… Takze nez jsme do svého domu mohli prestehovat, musel manzel udelat celou novou kuchyn – stara sla od zakladu pryc.   Také jsme museli vymenit všechny koberce, vymalovat. Ja jsem mj. myla cely den zachod a koupelna se nakonec take musela vymenit cela... Na sporak jsem spotrebovala pet plechovek spraye k cisteni a dlouhe tri dny. Pak uz slo se sem nastehovat a dalsi upravy jsme delali prubezne za bydleni. Uvnitr domu je samozrejme neustale hodne co menit, ale neni nejak cas a nejsou lidi... J.

  Letos v kvetnu to bude 15 let, co jsme to tu koupili… Jak uz jsem podotkla,  vzali jsme si tenkrat pujcku. Manzel mel dobre placene zamestnani a tak jsme ze zacatku nebyl vetsi problem dluh splacet. Ovsem zahy sel interest nahoru, a to dramaticky. Vystoupil na 17.5%. To uz bylo zle, temer vse slo na splatky. Ale diky tomu, ze ceska zena je zvykla varit a nakupovat ve velkem a podle toho uvarit, nebylo to tak strasne. Dalo se vyjit… Pak interest nastesti o neco klesl, ale zase muj manzel onemocnel. Mel poskozenou plotenku v pateri.  Nerozumnost mladi se ozvala. Plotenka tlacila na nerv a on se nemohl hybat. V agonii lezel v posteli po dobu dlouhych tri mesicu, "pobehal" par doktoru, nekolik jich doporucovalo operaci, jini zase byli proti. Nakonec se vse nejakym zpusobem vylepsilo, ze se mohl aspon hybat a po case bolest presla uplne. Ale ty tri mesice byly zoufale. Ja jsem si proto musela rychle najit nejakou praci. Hned ted. Ale co hned delat? Nabidla  me kamaradka, jestli nechci jit uklizet do rodin. Sla jsem. Jednak to byly penize na ruku kazdy den a nebylo to moc hodin. Ucinila jsem dalsi zkusenost. Lide se tu chovaji k lidem, kteri pro ne delaji nejake sluzby, velice slusne, nikdo jsem pro ne nebyla neco min. Ty delas to a ja zase tohle, kazda prace je dulezita. A navic si toho jeste vazili.

     Casem jsme se s nimi stali prateli a jsme do dneska. Take na uceni anglictiny to bylo lepsi nez skola. Ale stejne na to nerada vzpominam, byla to opravdu zla doba.