Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

Nasedla jsem do auta, v kaslíku vyhrabala CD Toma Waitse a vyrazila na cestu. Doma jsem ho poslouchat nemohla. Přemek měl rád ticho a tahle hudba mu neseděla vůbec. Je to prý hlas, jako kdyby vedle v pokoji někdo zvracel. Já jsem ale tenhle ochraptělý hlas milovala. Dokázala jsem si představit to přítmí podezřelého baru, kde sedí napůl opilý pianista, u stolu nad ránem pár hostů a lokálem se povaluje líně kouř...   Některé hlavy už trochu nad stoly uvadají. Vyžilá servírka nepřítomně roznáší whisky, tu a tam někdo zvedne hlavu a upne zrak na její vlnící se zadek. Na chvíli ožije a pak zase upadne do nepřítomnosti.

     Bylo trochu pod mrakem a tak se horko zdálo celkem přijatelné. Čekalo mě asi 100 km jízdy a já nikam nemusela spěchat. Chtěla jsem u Andrey přespat. Nechtělo se mi na noc vracet domů. Přemek s tím pro tentokrát souhlasil a tím pádem jsem měla den jen pro sebe.
    Jejich dům jsem našla celkem snadno. V pozadí větrné elektrárny se nedal přehlédnout. Bylo to místo, kam by se žádný soudný člověk nenastěhoval, pokud jeho nejlepším přítelem není vítr. Chvíli jsem se dívala na obrovské vrtule, které se tyčily v poli a nerušeně se pohybovaly. Byl to fascinující pohled. Když Andrea vyšla před dům, ptala se mně, jestli slyším ten hluk?
,,Jaký hluk? Slyším jen nádherné ticho."
,,Jedním z důvodů, proč lidé protestují proti větrným elektrárnám je, že je to příliš hlučné."
,,A ten další?"
,,Že zabíjejí ptáky."
,,To je přece absurdní. Mnohem víc jich třeba narazí do auta, nebo ne?"
     Andrea se jen usmála a odvedla mě do domu. Byl nádherný, ale představa, že by se dal někdy opravit ze dvou podprůměrných platů, se zdála víc než nereálná. Všude zatím panoval zmatek a nepořádek. Andrea se smála a říkala, že Kamil se přesto všechno ještě neoběsil, i když vyhrožuje téměř každý den. Posadila jsem se v kuchyni na jednu z rozviklaných židlí a rozhlížela se kolem sebe. Prvorepublikový kredenc už volal po rukách restaurátora. Povalovala se na něm směsice porcelánu, skla a dalších věcí, které tam ležely bez ladu a skladu. Kamil se občas objevil v kuchyni. Ve svých temně modrých montérkách se mihnul kolem, občas něco spolknul, nebo se napil trochu čaje. Já si povídala s Andreou. Neviděly jsme se téměř půl roku. Vždy, když mluvila o domě, vypadala, jakoby ožila, oči jí svítily, rozhazovala rukama, básnila a dívala se někam za mě. Záviděla jsem jí, jak je plná života. Já měla všechno, krásné děti, nový dům, auto, kreditní karty, jezdila jsem k moři, na hory. Chyběly mi ale barvy, které byly v jejím snění. To nadšení, plánování, něco, co by bylo přede mnou.    
     Měla jsem pocit, že mně nic nečeká. Možná tak nerezový sporák v kuchyni. Ten možná hřál víc, než moje manželství. Cítila jsem hroznou marnost: ,,Andreo, já bych hrozně moc chtěla být sama."
,,Jak to myslíš? Vždyť máš všechno.",,Chci být hrozně sama."
,,To je nesmysl. Nedokážeš si to teď představit. Jaké to je. Vím o čem mluvím."
,,Ne. Jsem o tom přesvědčená. Chci to tak."
     Andrea měla dceru z prvního, krátkého manželství. Pak s ní byla osm let sama. Jednu dobu si pamatuju, jak sháněla partnera. Připadalo mi to k smíchu a dobírala jsem si ji kvůli tomu. Teď jsem si na to na chvíli vzpomněla, ale ta myšlenka za chvíli opět zmizela. Neměla jsem už potřebu vedle někoho usínat. Měla jsem děti a v tom jsem viděla jediný smysl.
,,Děti tě za chvíli přestanou potřebovat."     
     Jako by mi viděla do hlavy. Přesto jsem jí nevěřila. Naopak. Byla jsem o tom čím dál víc přesvědčená. Sama ...  sama ...  sama ...
     Po večeři mě provedla po domě. Byl opravdu kouzelný. Měl obrovskou půdu, která byla plná starých věcí. Dřevěné truhly, zapomenuté pod nánosy prachu, komínky ze starých knih, všude ten podivně zatuchlý pach. Chtěla bych tam na chvíli zůstat zapomenutá.
     Ráno mi ještě ukázala zahradu. Rozpadající se kůlny, všude poházené kusy železa, bortící se plot.
,,Tuhle kůlnu trochu opravíme a budeme tam mít koně, ukázala mi rukou před sebe.
     Věřila jsem těm jejím snům. Věřila jsem, že když člověk skutečně chce, tak to jde...
,,A – tady bude takové zákoutí, budeme tu grilovat...."
     Myšlenky mi utíkaly kolem těch jejích představ. Když jsem odjížděla a dívala se za ní, jak mi mává a v pozadí má svůj kouzelný dům, věřila jsem tomu, že to dokážu. Že můžu začít, můžu snít, můžu chtít...
Erika Dolejšová

linkuj.cz vybrali.sme.sk