Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

Jednou jsem zase stála na "středu", čekala, až pro mě přijede Ponorka a odveze mně na myčku. Už to z venku potřebuju. Dostanu se sem čas od času a tak si to užívám. Kartáče sice trošku lechtají, ale já jsem moc lechtivá, takže je to supr legrace. Já sama tam zajet nemůžu, na myčku nevedou dráty. Sice bych tam sama dojela, samotíží, ale už bych se nedostala pryč. V tomhle mají výhodu dieslové mašinky nezávislé trakce. Jenže ty zase musí jezdit čerpat naftu a doplňovat vodu a vůbec to všechno kolem toho. A vůbec – ta nafta prostě smrdí...  Jenže se navzájem potřebujeme a já jsem ráda, že tu jsou a můžou mně dovézt na myčku, do dílen na opravu a podobně.

     A nebo když je někdy problém s trolejí, tak mě "vezmou" dále. Jako tuhle nedávno - z Ústí až do Děčína jela Bangladéška, protože můj hlavní vypínač si řekl, že už nebude fungovat a prostě se dále nejelo. Lidi  byli dosti naštvaní, ale pak přijela Bangle, a vzala nás do Děčína. Tam se vypínač opravil a jezdilo se vesele dále.
    Tak čekám, povídám si s Ponorkou a užíváme si života a hezkého počasí... Je krásně, svítí sluníčko, koleje jsou suché, nekloužou, nic nepraská, troleje jsou také bezvadné a napětí jak má být. To v zimě je to horší, hodně se topí a napětí kolísá. Ale teďka je příjemně. Tak to mám ráda. Viděla jsem při cestě sem Lízu, je to jedna z vůbec nejstarších mašinek v provozu, však už moc nejezdí. Jen občas, ale v děčínském depu dělá parádu. Je to parní mašinka a já jsem jedna z mála, která si s ní dovede povídat. Víte, tyhle parní lokomotivy mají zvláštní řeč, skoro nikdo jim nerozumí. Já nevím, mně to ale přijde normálka. Mám talent na řeči :-))) – dorozumím se dieslovkama i s parmníma, a dokonce jsem si jednou příjemně popovídala v depu s akumulační parní mašinou. Ty jsou hrozně vzácné a já vím asi o třech strojích, co tu jezdí. Krásné to bylo stvořeníčko.

     Ani povídání s Tichošlápkem mi nečiní potíže. A že ostatní problém mají. Tichošlápkové například nerozumí houkačce, musí se na ně buď světlem a nebo přímo myšlením. Tak jak to dělám já. Někdy, když stojíme v depu a čekáme, poslouchám, co ostatní povídají a Tichošlápkům to pak říkám v jejich jazyce. A zase opačně. Lidem se to povídání světlem jeví jako poblikávání žárovek v reflektorech a hledají, kde je špatný kontakt. Jenže skutečnost je poněkud jiná.  Ale pššt – tohle nikde neříkejte, lidé by vám to stejně nevěřili ...

     Ponorka mně mezitím protáhla myčkou, jsem zase jako ze škatulky a vyrážím opět na "střed", zbrojit a pak pojedeme na osobní nádraží a v 15:30 odjíždíme směrem Roudnice nad Labem. Máme dvě hodinky času, což je tak akorát. Ještě příjde četa, co vybere koše, doplní toaletní papíry a ručníky a pak setřou podlahu a umyjí okna zevnitř. Opravdu budu jako ze škatulky, mám ráda, když jezdím čistá a plně vystrojená. A už přišel čas, stojím na třetím nástupišti, koleji páté, otočená k Roudnici a koukám na cestové návěstidlo, kde již svítí „v přilehlém oboru výhybek 60 km/h a očekávej volno" což značí, že už máme postavenou celou cestu až do Povrlů. Zbývají minutky do odjezdu, ale lidi ještě pořád chodí a nastupují. Nikdy moc nepochopím, jak někdo může klidnou chůzí přijít 20 sekund před odjezdem a v klidu nastoupit. To já bych asi nemohla, bála bych se, že si ujedu. Ale lidi jsou různí, někteří čekají už hodinu před odjezdem, jiní přicházejí na poslední moment. Aspoň není nuda.
     Ventilátory už dostaly pokyn k rozjezdu, strojvedoucí dostává souhlas od vlakové čety k odjezdu a tak i dveře dostávají pokyn - k zavření a zajištění – a já souhlas k jízdě. Řadím první rozjezdový stupeň...  motory se opírají do převodovek... ty zase do kol a kolejnic...  A všichni vyrážíme k domovům, do práce, do škol ... kam kdo chce a kam kdo potřebuje či musí. Na prvním motorovém díle jede parta trempíků, všude bágly, kytary mají vybalené a už si dělají dobře a zpívají. Tohle já přímo miluju, cesta krásně utíká a já jsem na vrcholu blaha. Jen na druhé sedačce od začátku sedí jedna holka a evidentně neposlouchá. Kouká do knihy a čte si. Nevidím co to je, ale je to taková tlustá bychle. Asi bude zajímavá. Čte si tak zaujatě, že vůbec nevnímala průvodčí, která ji žádala o jízdenku. Až na dotek reagovala, usmála se a podala ji jízdenku a nějaký průkaz. A pak si zase četla. Když viděla ty trempíky, nějak posmutněla, pokrčila jen tak trochu rameny a četla si dál.
     Zvláštní pocit z ní mám, nevím co si mám myslet. Prostě cítím něco divného a nevím co. Vystoupila v Ústí nad Labem, na hlavním nádraží. Čekal tam na ní kluk, asi její kluk, nevím. Neznám ho. Ona jezdí docela často a často se takhle začte a nebo zamyslí, a průvodčí se musí dotknout. Bylo zajímavé sledovat tohle setkání. Málem jsem kvůli tomu zapomněla odjet z nádraží. Oni nemluvili, oni jen proti sobě pohybovali rukama. Připomnělo mi to ruční návěsti, ale tohle bylo složitější a já vůbec ničemu nerozuměla. Ale ti dva si určitě rozumějí, koukala jsem, jak se smáli a bylo cítit jak jim je fajn.
Jenže, to už jsem zas musela jet, byl tu povel k jízdě a ještě dlouhá cesta a hodně lidí na palubě.

     Po příjezdu do Roudnice jsem čekala na odjezd zpět. Zrovna tam stála jedna starší mašina, dneska jezdí na nákladních vlacích. Jsou to staré a zkušené mašinky, Staročešky a tak jsem se poptala, cože jsem to viděla. Že nevím, co si myslet a o co jde. Řekla mi, že takové lidi zná, že je občas vídá. Jsou to lidští tichošlápkové, také si povídají jinak než ostatní a nereagují na zvuk. Byla jsem ráda, že jsem zas o něco chytřejší, bylo to něco nového a zajímavého. Moje první setkání s lidskými tichošlápky. Musím si dát příště pozor, kdy tahle dívčina pojede, moc mě zajímá. A bylo to tu hned – jela příští den zase z Ústí do Děčína. A protože jsem poťouchlík, tak jsem si při vjezdu do Ústí pořádně houkla. Prostě jen tak, výhoda je, že to nikomu nebylo divné, jelikož se tam staví nádraží a tak se houká při vjezdu normálně. Ale já si houkla při průjezdu kolem lidí a co hlavně – okolo ní. Všichni nadskočili, jen ona ne. Takže bylo celkem jasné, že to je opravdu lidský tichošlápek. Moje nabytá informace byla dobrá. Pak jsem již necítila ten divný pocit. Prostě mi to přišlo normální. S Tichošlápkama se domluvím normálně a tady je situace podobná. Byla jsem ráda, že se mi podařilo s pomocí  Staročešky celou záhadu vyřešit. Ale - vlastně ne celou - její jazyk byl pro mě záhadou. Neznala jsem jej. Ale to se dá časem pochopit, jako jsem se naučila všechny ostatní. Jenže dívka jezdila sama a tak jsem neviděla její povídání.No co, já mám času hodně a hodně, jezdím často a tak jednou budu mít příležitost.
To už jsem věděla, že jezdí pravidelně, ptala jsem se i ostatních z turnusu a nakonec jsem vypátrala, že se jmenuje Veronika, jezdí z Děčína do Ústí a občas až do Roudnice. Ale to je sporadicky. Většinou jen Děčín – Ústí hlavní nádraží. Jezdila v úterý a ve čtvrtek. Rozsáhlá agenturní síť přinesla svoje ovoce. Přestala jsem ji mít jako nějakou raritu a začala trošku pomáhat, vždyť to byla už skoro kamarádka... Když chtěla nastupovat, zabrzdila jsem tak, aby měla dveře před sebou a hlídala její sedačku, aby ji nikdo neobsadil.
     Jednou, zase to byl čtvrtek jela se mnou do Děčína. V Mojžíři přistoupilo několik výrostků a já cítila, že přijdou potíže. Znám je, jsou to lumpové, co čmárají po vagonech, rejou do oken a řežou sedačky. Co z toho mají, to nevím. Nedělají to často, ale dělají. Ale ono stačí jen to, že si dávají nohy na nesklopenou sedačku, chovají se jako stádo dobytka, řvou a hrozně moc smrdí. Ti se snad nikdy nemyjou, prostě nedobrá společnost a pokud bych je už nikdy nevezla, byla bych moc spokojená. Jenže nastoupili a zrovna do prvního motorového vozu. A co čert nechtěl, zamířili dopředu. K mojí Verči. Nemohla jsem nic dělat a tak jen koukala, jak si sedají přímo proti ní, na protější sedačku. Ona se jen koukla kdo to, a dál si četla svojí knihu. Mimo jiné, i to jsem si zjistila - studuje vysokou školu a ve vlaku si čte učení. Podle toho co četla, jsem ji měla ještě raději – „Elektronika a automatizace v řízení", prostě můj človíček, mám moc ráda všechny kolem techniky.
    Projeli jsem Neštědice a byl klid. Výrostci se chovali podezřele klidně. Prošla průvodčí, pak odešla, dala vlaku souhlas k jízdě a já odjela z Povrlů. Ještě do Roztok pohoda, jenže pak nastoupil další z jejich bandy a začalo rodeo. Koukal na ni a začal něco povídat. Ani nebudu říkat, co všechno, ještě teďka je mi z toho poněkud nevolno. Ona si ale jen dále četla svojí knihu a nereagovala... Začal tedy na ni křičet - a ona stále nic. Pak na ni šáhnul, to už zareagovala:"Co se děje?" On se do ní pustil a začal ji nadávat do hluchoňů a debilů a samá ošklivá slova, ani se mi to nechce říkat, prostě do prodejných žen. Ona jim na to všechno řekla, že opravdu neslyšela co říkali a ať ji dají pokoj. Bylo ale vidět, že se bojí a že má na krajíčku pláč. To už se začal na ni sápat, ale pak si všimnul, že jsou tu Dobkovice a že potřebují vystupovat... Uff..
     Umíte si představit vzteklou lokomotivu? Protože - já si řekla, že to nebudou mít tak snadné. Zastavila jsem v Dobkovicích a pustila lidi ven. Jenže – jejich dveře jsem nedovolila otevřít. Prostě jsem je nechala zablokované, a ať si dělají co chtějí. Oni pochopitelně chtěli ven a tak to zkusili projít do dalšího vozu. Jedny dveře na přechodový můstek jsem jim dovolila otevřít a nechala je projít. Ty druhé jsem však také bloknula. Jupíííííííí A když se zavřely ty první, zablokovala jsem je také.
     Mezitím jsem opět dostala povel k zavření dveří a k odjezdu. Ti pacholci už byli vztekem bez sebe a lomcovali dveřmi, jen co to šlo. Ale už se jelo, tak jsem je zas pustila. Na momentík. Toho řádění si ale všimla průvodčí a šla na ně. "Kontrola jízdenek, prosím!". Pochopitelně je měli jen do Dobkovic a ten jeden je neměl vůbec. Jejich handrkování viděl jeden cestující. Zvedl se a šel se podívat, co se děje. Byl to policista, znám ho. Jezdí často a občas i v uniformě. Takže bylo jasné, že holomci budou mít problém. Dobře jim tak. Museli zaplatit pokutu za černou jízdu a při sepisování toho všeho si pan policista všimnul tváře jednoho z nich, pak se podíval do papírů, na jeho doklady a řekl mu, že zůstane s ním a pojedou hezky až do Děčína a pak spolu půjdou na služebnu. Ukázalo se totiž, že šlo o hledaného muže, který kradl na nádražích, poškozoval zabezpečovací zařízení a kradl jeho části, které pak prodal ve sběrně.Teď, když se ke všemu ještě přidalo obvinění z obtěžování mojí Verči, tak to měli spočítané.
     Když si pro ně v Děčíně na hlavním přišli, měla jsem příjemný pocit a dobrou náladu. Konečně nějaká spravedlnost. Po nějaké době jsem se dozvěděla, že dostal několik roků vězení za veřejné ohrožení, za poškozování veřejně prospěšného zařízení, za ohrožení železniční dopravy a konečně i za moji Verču. Když totiž někdo poškozuje zařízení, dochází ke zpožděním a vůbec jsou to nepříjemnosti. Nechodí kód pro VZ a je to otrava. Nevidím kam jedu a jak to vypadá před náma. Ani nepoznám, jestli jsou koleje v pořádku a mívám trošku strach. No, jen si to představte - když například někdo nechá hozenou tyč přes koleje, je to pokus o hromadnou vraždu. Já tohle všechno zatím vždy odhodila pluhem, ale pokud by se to nestalo, můžu na tom vypadnout z kolejí, vybourat se ...
     Jo, ještě k těm klukům, ani ty ostatní jsem už neviděla jezdit. A kamarádky říkají, že je také již nevídají. Ale to víte, jezdí zase jiní. Naštěstí ne takoví jako tihle. Já jezdím dále mezi Děčínem a Roudnicí, Verča si dál čte, učí se a sedává na druhém sedadle na motorovém voze, dál vystupuje v Ústí a občas jezdí se svým klukem...

Alexandra

linkuj.cz vybrali.sme.sk