Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

Nasedla jsem, trochu si posunula sedadlo dopředu a vyrazili jsme. Skutečně jsme kolem třetí hodiny zastavili před naším domem. Chtěla jsem vybalování nechat až na ráno, ale Přemek byl proti. Nemyslela jsem na nic jiného, než se svalit do postele. Do svojí postele, přičichnout ke své peřině a spát. Znechuceně jsem mu pomohla vynosit věci z auta. Děti spaly celou cestu a teď už byli čilé. Postavila jsem tedy vodu na čaj a snažila se najít něco, co bychom mohli posnídat. Přemek si šel dát sprchu a poté si šel lehnout.

      Mně už to přešlo. Jakub si šel vybalovat poklady nalezené v moři a Bára si pustila pohádku.
     Zůstala jsem sama v kuchyni. Dívala jsem se na ty dokonalé tvary kuchyňské linky, na studený, sterilní design, nikde žádná šmouha, každý detail v lajně. Studené, nerezové elektrospotřebiče se na mě šklebily v přítmí jedné svítící bodovky. Tohle jsem nenáviděla. Tohle přece nebyl společně budovaný domov. Tohle byla kuchyň z katalogu. Nějaký odborník jí navrhnul a my si ji vybrali do svojí krychle, obklopené plotem, za kterým je další, naprosto stejná krychle s dost podobnou kuchyní, podobnými obyvateli, s navlas stejnou koupelnou.... A možná i stejnými obyvateli, kteří sice žijou vedle sebe, ale ne spolu.

      Následující dva dny jsem strávila praním, uklízením a vypravováním dětí na další cestu. Jely na dva týdny k babičce. Dohodli jsme se, že je tam odvezu sama a po cestě zpátky se zastavím u Andrey. Koupili si s Kamilem dům někde v Krušných horách a chtěla jej vidět. Když jsem byla u nich naposledy, Andrea mi o tom domě vyprávěla a oči jí u toho zářily. Vypadala šťastná. Sešli jsme se tenkrát  v Mostě. Byla jsem tam něco zařizovat a vzala jsem sebou i děti. Zastavili jsme se u McDonaldu a zavolala jsem jí. Odmítala tam vejít a přišlo mi to směšné. Čekala na nás venku, přesto, že byl už prosinec, dost mrzlo. Tvrdohlavá Těšila jsem se na ni.

      Když jsem dorazila k matce, koukala z okna. Vyhlížela nás už od rána. Na stole voněla bábovka a okolo panoval ten drobný nesoulad věcí, který jsem milovala. Všude se povalovali nějaké věci. Nebyla tam nepořádek, to ne. Jen to tam vypadalo, že se tam žije. Noviny na komodě, přehozený svetr přes židli, v kuchyni neumyté nádobí, přeplněný odpadkový koš, nevyladěné rádio. Cítila jsem nějaké připálené jídlo.  Bylo mi dobře.
   Bára letmo políbila babičku a už se hnala k bábovce. Ukrojila si pořádný kus a letěla za dědou na zahradu. Jakub s námi chvíli seděl a poslouchal náš rozhovor a pak se šel také pozdravit s dědou.
,, Jak dlouho mi je tu necháš?"
,, Na dva týdny, mami. Není to moc dlouho?"
,,Vůbec ne."
,,Proč k nám taky někdy nepřijedeš? Od té doby, co jsme se přestěhovali, tak jsi u nás byla jen jednou? Nechceš s námi jet, až přijedu pro děti?"
,,Vždyť víš, že bez táty nikam nepojedu. Nemůžu ho tu nechat samotného."
,, Mami, snad není malej? Kvůli jeho tvrdohlavosti už budeš pořád sedět doma?"
,, Takhle jednoduše se na to dívat nemůžeš."
,, Jak se na to mám dívat? Kvůli tomu, že se mu nelíbí, koho jsem si vzala, tak kvůli tomu už k nám nikdy nemůžeš? Není to trochu sobecké?",,Nech toho, vždyť jsme to už probíraly mnohokrát. Bral by to jako zradu."
,,A jak to mám brát já? Na mně nesejde? A co děti? Co jim mám říct? Váš dědeček nemá rád vašeho tatínka, tak si to děti pěkně srovnejte. Takovej je život?"
,,Nezačínej s tím znova. Prostě nikam nepojedu."
,,Promiň. Já vím, je to pokaždé stejné."
,,Nevadí. Jak jste se měli na dovolené?"
,,Bylo to fajn."
     Když vešel otec, trochu jsem sebou cukla. Už několik let se ke mně choval odměřeně. Nikdy jsme o tom spolu nemluvili. Leželo mezi námi něco, co se nedalo pojmenovat. Přesto to ale bylo něco, co se už nedalo odstranit. Byl u nás za celou dobu, co se s Přemkem známe, jen jednou. Když jsme se brali. Pak už se stalo pravidlem, že jsme k nim jezdili jen my. Přemek si tam pokaždé jen četl noviny, já si popovídala s matkou a on se věnoval dětem. Tiché divadlo, všichni jsme dostali své role a pokorně si je udržovali. Nikdo neprojevil jakoukoliv snahu cokoliv měnit. Připadala jsem si jako Kašpárek, který musí na všech stranách udržovat přijatelnou náladu. Bylo to ubíjející. Snažila jsem se těmto křečovitým setkáním alibisticky vyhýbat.

     Když jsem dopila kávu, se všemi jsem se rozloučila. Otec mi podal ruku, děti mi omotaly ruce kolem krku, ale jen na chvilku. Ke dveřím se mnou šla jen máma. Objala jsem jí a ucítila tu známou vůni. Trochu šeříku a trochu jasmínu. Voní pořád stejně, co si pamatuju. I kdybych ucítila závan té vůně za sto let, tak se mi vybaví ta její drobná tvář, přísný výraz, trochu pozvednuté obočí, teplé dlaně....
,,Ahoj mami."
,,Opatruj se, holčičko moje."

Erika Dolejšová
(pokračování zítra)

linkuj.cz vybrali.sme.sk