Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

Seděla jsem na kraji betonového plátu a chodidlem se dotýkala hladkých kamenů. Voda byla celkem studená. Na koupání se mi nezdála, ale chladit si jen kousek těla, to bylo příjemné. Nabrala jsem do dlaní trochu vody a mezi prsty jí nechala stékat po stehnech. Byla jsem už docela hezky opálená. Větvičky rozpraskaných žilek se v té zlatavěhnědé barvě ztrácely. Pod zadkem jsem cítila drobné kamínky, ale nechtělo se mi pohnout. Bylo mi v tu chvíli docela příjemně. Zdáli jsem slyšela jekot dětí. Ty moje spaly. Moc se jim nechtělo,ale usnuly chvíli poté, co jsem za nimi zavřela dveře.

     Vedle sebe jsem měla knížku, ale na čtení jsem taky neměla chuť. Co jsem tady, přečetla jsem sotva deset stránek. Každou volnou chvíli jsem strávila koukáním někam za moře. Byli jsme tu už po šesté. Stejné místo, stejné období. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela, jestli chci, nebo ne. Už to tak bylo a já na tom nic neměnila. Spadla jsem do těch pravidelných posunů, které vlastně ani posuny nebyly. Spíš jsme se tím někde zastavili. Ani se to nepodobalo rituálům. Rituály mi jsou příjemné. Když jdu dětem každý večer číst pohádku, sobotní procházky, nedělní válení. To jsem si užívala. Nevím ale co dělám tady, pošesté. Chorvatsko mi připadalo krásné na fotkách, ale ty kameny, betonové pláty, to mi na vlastní kůži moc nesedělo. Ani pro děti mi to tu nepřipadalo moc ideální. Moře s pískem, to by bylo určitě lepší. Cítila jsem, jak mám rozpálená ramena. Měla bych se jít trochu namazat, ale nechce se mi. Ještě chvilku. Sama.
     Je mi poslední dobou tak dobře, když zůstanu sama. Až mně to trochu zaráží. Když Přemek odjíždí na cesty, spadne ze mě ten tlak, co nosím celé dny na hrudníku. Nechtělo se mi tomu věřit, že to tak je, ale pokaždé se o tom znovu a znovu přesvědčuju. Zmizí to domácí, neviditelné napětí. Nikdy jsme o tom nemluvili, ale myslím, že to také cítí. Taky se nemilujeme a já zjišťuju, že mi to nevadí. Nechybí. Jen tak vedle sebe mlčíme. Trochu se hádáme, ale myslím, že ne víc, než obvykle.
     Zvedla jsem se a rukama si setřela z hýždí kamínky. Když jsem si přejela dlaní po kůži, cítila jsem, jak po nich zůstaly malé ďolíčky. Popošla jsem kousek do vody a když jsem jí měla asi do pasu, nadechla jsem se a ponořila jsem se až ke krku. Trochu jsem vyjekla. Voda byla opravdu hodně studená. Chvilku jsem plavala, ale jak jsem se podívala za sebe, jak se vzdaluju od břehu, hned jsem se vrátila. Děsila mně představa, že nedosáhnu na dno. Nikdy jsem nebyla dobrý plavec. Mojí nejhorší noční můrou bylo, když nás v dětství kluci v létě házeli do vody, nebo nás potápěli. To mi zůstalo. Neuměla jsem při plavání ani dobře dýchat a tak jsem se brzy unavila a vydržela ve vodě jen chvilku. Obvykle mi stačilo jen se namočit. Zchladit si tělo.
     Kostrbatou chůzí jsem se pohybovala ke břehu. Ani po týdnu jsem si na ty kameny nezvykla. Obdivovala jsem, jak se po nich někteří bez problémů pohybovali. Mně by na to nestačil určitě ani rok. Přemek mi dost často říkal, že jsem přecitlivělá. Myslela jsem na to a snažila se překonat tu bolest, kterou jsem cítila na chodidlech , ale přes veškerou snahu to bylo stejné. Když jsem došla na rozpálenou terasu, Přemek právě vycházel ven, přes rameno přehozený ručník. Šel si zaplavat. Zdá se mi to, nebo je to náhoda? Že se jeden druhému vyhýbáme. Beze slov se každý nacházíme pořád někde jinde. Jakoby náhodou. Až když jsou s námi děti, tak to jde. Můžu mluvit, zmizí napětí.
     Dívala jsem se chvíli za ním. Záda měl červený a posetý pihama. Nikdy se moc dobře neopaloval. Vypadal hubenější než obvykle. Nebo je to tím, že už ho moc nepozoruju? Nevím. Jeho hubené nohy vypadali trochu nepřirozeně v kontrastu s širokými rameny. Byl celý nějak nesouměrný. Jeho ruce se mi zdály k té postavě příliš krátké. Připadal mi v těch plavkách trochu komicky. Oblečený vypadal rozhodně lépe.
Ve sprše jsem ze sebe shodila studené plavky a pustila na sebe proud vlažné vody. Na kůži mi svítily tři trojúhelníky, ke kterým jsem nepustila slunce. Už dávno jsem neodhazovala vrchní díl plavek. Nebylo čím se chlubit. Po dvou dětech už zemská přitažlivost vykonala své. Pod proudem vody to vypadalo lépe. Jakoby na chvilku ožily. Kůže byla napnutá. Milosrdná lež jednoho krátkého okamžiku.
     Děti se mi narodily dost pozdě. Kamarádkám už chodily do školy, když já začala jezdit s kočárkem. Ani nevím proč. Nějak jsem to neplánovala. Až když jsem potkala Přemka, tak se nějak přihlásilo to volání. Znala jsem ho chvíli a byla jsem si jistá, že s ním chci vychovávat potomky. V předešlých vztazích jsem o tom nikdy neuvažovala. Abych to dohnala, tak se nám narodily rovnou dvě. Jakub se narodil skoro o půl kila menší než Bára. I teď je to znát. Ten rozdíl mezi nimi. Bára pořád mluví, směje se, všude je jí plno a Jakub je spíš jako její stín. Je nenápadný, tichý a přemýšlivý. Nehnou se od sebe a přeci jsou tolik rozdílní. V září jdou do školy a tam už se jejich cestičky začnou rozcházet. Budou každý v jiné třídě, nové prostředí, noví kamarádi. Mám strach, co to s nimi udělá. Ani tak o Báru, jako o Jakuba. Je proti ní tak křehký.
     Bylo to příjemné, zabalit se po sprše do měkkého ručníku. Nalila jsem si červené víno, co nám přinesl pan domácí, a sedla si na terasu. Bylo to místní víno. Když jsem ho pila poprvé, vyprskla jsem, chutnalo to jako slitky zvětralého patoku. Bylo to těžké víno, na které si člověk musel pomalu zvykat. Teď už jsem si na tu kovovou chuť zvykla a chutnala mi. Pokaždé jsem si ho vezla i domů a nejraději si ho vychutnávala v zimě. Mohla jsem si tak vybavit to slunce, které mi teď opět klouzalo po kůži.
     První se probudila Bára. Když přišla na terasu, měla už na sobě plavky, v ruce koláč, sháněla se po nafukovací matraci a po otci. Neposlušné kudrliny měla už stažené do culíku, ale stejně jí pár pramínků vyklouzlo. Byla z nás nejopálenější. Plavky se jí trochu zařezávaly do bříška. Neměla by se tolik cpát, pomyslela jsem si. Pořád něco brebentila, ani nevím, jestli mně poslouchala, když jsem za ní volala, aby šla po schodech opatrně, aby se koupala jen na kraji, aby...
     Kuba přišel půl hodinky po ní. Měl ještě červený opuchlý obličej. Přišel se jen přitulit.
,,Mami, kdy už pojedeme domů?"
,,Zítra odpoledne. Tobě se tady už nelíbí?"
,,Ne, je tady horko."
,,Ale to u nás taky. Tady aspoň můžeš do vody."
,,Já už chci jet k babičce."
,,Pojedeš, neboj. Máš před sebou ještě celé prázdniny."
     Chvíli ještě zůstal u mě přitulený. Pak si sebral osušku a vydal se za sestrou. Měl stejnou chůzi jako jeho otec. A na zádech ty pihy.
     Druhý den odpoledne jsme začali balit. Přemek nám uděloval pokyny a my jsme poslušně přikyvovali a nosili do auta v pořadí, ve kterém nám ukazoval prstem. Dřív jsem v takových případech trucovala a snažila si prosadit nějaký vlastní postup, ale po letech jsem to vzdala. V některých ohledech jsem přestala myslet. Bylo to naprosto zbytečné. Ještě zbytečnější bylo dohadovat se kvůli tomu. Zbytečné plýtvání energií. Buď jsem s něčím urputně bojovala, nebo naopak úplně se vzdala. Poslední dobou jsem toho vzdala hodně. Cítila jsem naprostou apatii. Jen ten pocit, že potřebuju být sama, ten sílil ze dne na den. Ale neuměla jsem to pojmenovat proč. Proč potřebuje být žena na prahu čtyřicítky sama? Nemělo by to být obráceně?
     Konečně bouchnutí kufru. Ještě všichni povinně do apartmánu, zkontrolovat, jestli jsme na něco nezapomněli. Lezli jsme po čtyřech, jestli snad pod postelí nezůstal uzávěr od šamponu, nebo nevím, co by tam ještě mohlo být. Neměla jsem obavy, protože Přemek nikdy nikde nic nezapomněl. Byl totiž důsledný, pořádný a pečlivý.
     Když jsme se rozjeli, děti řvaly – Ahoj mořéééé! Zase za rok! Ahóóóój!
     Sbohem kameny, hromady betonu. Sbohem studená vodo. Sbohem krásná samoto lesknoucí se na moři.
     Cesta zpátky se mi zdála pokaždé rychlejší. Promluvili jsme až po třech hodinách. Miluju jízdu spolujezdce. Nemusím se soustředit na šedý pruh silnice. Můžu se laskat pohledem na stromy, němé domy, ohlédnout se za letícím ptákem. Běží to všechno kolem mě jako němý film a s tím i moje myšlenky. Děti usnuly chvíli poté, co jsme vyrazili a tak jsem si ten film potichu vychutnávala..
Když jsme zastavili v Rakousku, abychom se trochu protáhli a vyměnili si s Přemkem místa, byla už noc. Trochu mě zaskočil studený vzduch. Vrátila jsem se do auta pro svetr. Byla jsem kupodivu ještě čilá, i když jsem spala sotva půl hodinky.
,,Ve tři bychom mohli být už doma."
,, Jo, taky si myslím. Těším se do postele."
,,Zvládneš řízení? Nejsi unavená?"
,,Ne, v pohodě."
     Trochu jsem dřímala. Dám si trochu kafe a můžeme pokračovat. Nakoukla jsem do auta. Kuba se na mě podíval, ale hned zavřel oči. Bára spala s hlavou zakloněnou, jednu nohu měla položenou mezi přední sedadla a druhou měla nějak podivně zkroucenou pod sebou. Na spoceném čele měla přilepený pramínek vlasů...

Erika Dolejšová
(pokračování zítra)

linkuj.cz vybrali.sme.sk