Pak je ovšem průšvih, když se to nepovede, zvlášť když jsou nezaopatřené děti.

ateo :)

A jak víš, že tě miluje? Řekl ti to? Kdyby tě opravdu miloval, tak by tě nezradil.
Ale budiž. Můžeš s ním zůstat, můžeš mu i odpustit, ale věřit mu? Myslíš, že když tě už jednou zradil, už to nikdy neudělá?
Ale Daniela má pravdu v tom, že vyčítat už nemá cenu, zvlášť když s ním přece jen chceš zůstat.
Já své ex-družce nezahnul, i když nám to hrubě nefungovalo.

právě v tom, aby ses mohla s tím co udělal vyrovnat musí být to odpuštění, pokud mu uvnitř sebe neodpustíš, tak se s tí v životě nevyrovnáš.
Člověk o kterém s jistotou můžeš říct, že Tě miluje by Ti nezahybal delší dobu, kdyby Tě tak moc opravdu miloval, to se vzájemně vylučuje.
Víš i přes to, že je to bolestivé, je potřeba se podívat pravdě do očí jak to opravdu je a nic si nenamlouvat.
A na to opuštění a vyrovnání je někdy dobré se načas rozejít, aby jste si oba dva uvědomili o co jste přišli a nebo že je to tak pro Vás lepší. Ztráta důvěry se nabývá strašně těžko.

to je hrozné, jak se s podzimem roztrhl pytel s provalenými nevěrami a zálety :)

léto bylo žhavé, slunečné, takže se zapalovala lýtka. No a teď skoro na podzim, když se ochladilo, to praská :-)).

fuuuj, tenhle mámin výraz jsem nesnášela už jako holka a zůstalo mi to dodnes...a nejhorší bylo, když i teta Jaruš zradila a prohlásila o bratranci, že se mu zapalujou lejtka...hrůza :)

o tomhle bych Ti mohla napsat celý román. Už víc jak půl roku se snažím s něčím takovým srovnat. Upřímně řečeno - nejde to. Dostaneme se vždy do fáze krásného štěstí, ale vzápětí na to stačí blbost, maličkost, a je to zpátky mezi námi. Takže pořád se to opakuje - rozchody a návraty. Akorát teď už je to zřejmě definitivní rozchod. Byla to taky delší nevěra, a ta se moc odpouštět nedá. Každé zapípání mobilu tě bude zneklidňovat, pokaždé když bude mít něco jen sám pro sebe v tobě vyvolá podezření. Záleží jak on je silný, a ten delší vztah nebude kontaktovat. U toho mýho stačila "slabá chvilka" a ona "vyvolená" ráda přicupitala mu na pomoc. Podle mého názoru, žít se s tím nedá. Daniela má pravdu, jsou dva druhy žen - ty co to v sobě potlačí a ty co to nedokážou. Myslím že takových co s tím dokážou pokračovat ve vztahu dál, je opravdu moc málo. Prostě jednou to udělal a nebyl to úlet ! Úlet jde odpustit, ale delší vztah, na to musíš být moc silná. Pořád bude v tobě hlodat to, jak napsala Daniela - jsou tam i jiné ?? Potýkám se s tím samotným, a taky můžu říct, že mě měl opravdu moc rád, ale podívej se na to ze své strany. Ty když miluješ, tak nepodvádíš ! Takže opravdu Tě tak miloval a miluje ??

Ale ja by jsem si asi vzala nejaky cas "time-out" a snazila se hledat odpoved ve mne - jak silna a ochotna odpustet jsem ja. Odpustit se da moc veci, ale nekdy to odpousteni je asi tezsi nez rozchod. Zuzka to presne opsala.
Ma nejlepsi kamaradka zazila tu samou situaci - a dnes (po nekolika letech) maji zase krasny zivot a vychutnavaji se byt spolu. Ale vzalo jim to par roku nez se prehoupli do dobrych casu.
Kazdy pripad a kazdy z nas je jiny - nekdy stoji za to odpustit a nekdy ne. Tady se moc radit neda, snad jenom drzet palce, aby jsi se rozhodla dobre - a odpoved si musis najit sama v sobe. Nenalhavej si, ale taky nenechavej hnev a bolest zvitezit.
Mnoho stesti v nelehkem rozhodovani.

Vite co mne stve nejvic? Ze vetsinou plati za slabosti druhych ti, co nesklamali.

Ano, máš pravdu, pod tohle se můžu podepsat, nejhorší je, když máš 100%jistotu, že je to definitivní. Jinak se pořád věří na zázraky, že to nějak přejde.Nepřejde a nevyšumí, je to pořád mezi námi a bohužel mě to nedovolí být normální,brát to jako úlet a historku pro zasmání,tak, jak by to chtěl můj manžel.
Bolí to děsně.

Ahoj, žiju ve stejné situaci. Neustálá nejistota, co bude. Když se mi zdá, že nám to zase začíná trochu klapat, přijde zklamání. A je to o to horší, že manžel má svoji milenku jako spolupracovnici v práci. Točím se jako ve spirále. Někdy se mi zdá, že už mám sílu to ukončit, ale nakonec se vždy po... strachy. A nejhorší je, že mám manžela opravdu ráda. Rozum ví, ale srdce nechce poslechnout. Je mi 43 let.

To je strašně smutný. Takové trápení prorůstá do všeho.
Jak to tu na Kudlance pročítám, hodný, slušný, zodpovědný, tolerantní a pracovitý partner si zaslouží svatozář. Nemají je někde na netu k objednání? :)

zažila jsem to stejné před 10 lety, dva roky to trvalo ( a celou dobu tvrdil jak moc mě miluje, ale jí taky bohužel), rozvedli jsme se, odešel k ní. Po půlroce kdy už jsem si začala zvykat na to, že jsem sama, že musím mít 3 zaměstnání, abych to finanačně zvládla, na výchvu 2 divokých puberťáků.... volal jestli by se nemohl vrátit, kdo by taky nedal šanci po 20ti společně prožitých letech dávám 3 a tahle byla poslední, jak se mu strašně po nás všech stýská....ještě večer byl zpět i s kuframa doma. Čekala jsem, že mě bude nosit na rukou a nosit růže, ale opak byl pravdou, vše se vrátilo do starých kolejích, tajné telefony, dlouho v práci, nedůvěra, nevěry, nervy, smutek a pláč v noci. Po dalších 2 letech si mě zavolaly děti na koberečk, prý proč jsme spolu? Jestli kvůli nim, tak ať to skončíme, že si přejí, abch byla šťastná. A tak jsme to ukončili nadobro, prodali dům a rozdělili jsme se..., bylo to těžké rozhodnutí pro nás všechny. Za čas si mě našel milej, hodnej a pozornej kluk, jsme už 4 roky manželé, má rád mé děti a oni jeho. Vše má svůj čas, bývalému manželovi jsem vše odpustila a jsme velmi dobří kamarádi, pomáháme si navzájem, vrátila se i ta ztracená důvěra, ale jedno vím jistě, už bych se k němu nevrátila, mám něco o čem se mi jen snilo (nosí mi růže a nosí mě na rukou a já zas jeho)a to nevyměním. Člověk nemá lpět na tom co bylo, když už to je pryč, lepší je zachovat se maximálně korektně a jít dál, nikdy nevíš co hezkého Tě ještě čeká.

Já vím, u nás se konec také blíží.
Už jsem si naplánovala na jaro tříměsíční jazykový kurz v cizině a pak už to musím rozetnout. Sleduji Vaše příspěvky dost dlouho, i archiv jsem projela, dost mi pomáhají.

Simono, napište, prosím, zda a jak jste dokázala odejít, jestli budete moci.

Zdravím všechny, majka.

Ahoj Simono, take jsem si to prozila a vim, co to je. Dnes se na to divam z odstupem mnoha let a vim, ze to sedi nekde hluboko, clovek si mysli, ze je to naveky pohrbene a zapomenute, ale staci malo a je to zde opet.Ani jedna rana se nezahojila. Poprve a podruhe jsme to resili odstehovanim, potom jsme zili spolu mnoho let.Mozna, ze zde byl nejaky ulet,ale v tom pripade jsem to neregistrovala. Az jednou se vratilo vse, co bylo davno odepsane. Najednou to tady bylo, aniz bych to sama hledala.Stejne chovani, stejne pocity, neco viselo ve vzduchu a mne bylo jasne o co jde. Kazda nevera udela otisk v tve dusi a ten nezmizi, i kdyz si to myslis nebo namlouvas. Je to zrada nekoho, komu jsi dala duveru a on ji zneuzil./rika se- udelal jednou, udela znovu-a neco na tom je/
Odstehovala jsem se, zmenila jsem svuj zivot, to co slo zmenit, precetla jsem hodne knizek o stresu, dusi, vecne energii, sile, kterou ma clovek v sobe, sebeduvere a vlastni hodnote atd.
Zivot je natolik kratky, ze nestoji zato si ho kvuli nekomu jeste zkracovat a nicit. Chce svobodu- ma ji mit, ja mam moznost se svobodne rozhodnout jestli budu chtit tolerovat dalsi podrazy.

...za rady, zkušenosti i pochopení.
Momentální situace je taková, že i když přítel chce být se mnou a říká, že za vším uděláme tlustou čáru, vzala jsem si čas na "rozmyšlenou". On s tím sice nesouhlasí, ale co může dělat?
Problém je v tom, že, jak se někdo ptal, rozhodně jsme u něj nikdy nebyla až na druhém místě, a na nedostatek pozornosti a zájmu si taky stěžovat nemůžu, spíše naopak. O to je rozhodování horší.
Každopádně si myslím, že vzít si nějaký čas na rozhodnutí, ať už jakékoli, nemůže uškodit.
Ještě jednou vám všem moc děkuji, opravdu jste mi pomohli.

čas na rozmyšlenou je to nejlepší, cos mohla udělat, když nemáš úplně jasno. Nenech se zviklat, dopřej si klid na volné plynutí myšlenek, poskládá se to samo tak, jak to má být. Ať už se pak rozhodneš jakkoli, bude to správně, budeš to tak cítit a nebudeš později litovat, že ses ukvapila nebo podlehla přemlouvání.
Znám totéž na vlastní kůži, byl to jiný, ne milenecký vztah, ale taky velmi blízký a dost dlouho jsem to všelijak řešila a prožívala a hledala nejlepší řešení, vzdalovali jsme se a přibližovali a malovaly se tlusté čáry. Řešení se našlo samo, stalo se něco, co mi v první chvíli vyrazilo dech a pak úplně zbavilo důvěry. Stáhla jsem se, ne z trucu a zlosti, šlo to přirozeně, samo od sebe. Rok a půl velmi vzdáleného a téměř neosobního kontaktu mi dalo přesně ten klid, co jsem potřebovala, vše se samo poskládalo a srovnalo v hlavě. Pak udělala druhá strana ze svého pohledu vstřícný krok a kreslila tlusté čáry. Mně už to bylo jedno. Zjistila jsem, že nejlepší kontakt mezi námi je asi žádný kontakt. Protože už tomu člověku nevěřím. Nechce lhát, ale nemá pravdivé jednání, průhledné a čisté. Asi to jinak neumí, ale nechci se potýkat s důsledky toho chování. Vím, že máme hodně společného, ale už to není jako dřív. Jakmile komunikujeme, zjistím, že jsem ve střehu, co z toho zase bude, co tím sleduje, co za tím je...a to je špatný pro jakýkoli vztah.
Čas na rozmyšlenou se ukázal být "časem na odmyšlenou", už se tím nezabývám, je klid na jiné záležitosti, a už to ani nechci zlepšovat.
Jestli bych si v tom vztahu vůbec něco ještě přála, tak aby byla moje reakce správně pochopena. Vysvětlila jsem to, ale druhá strana to nechce přimout. Vysvětlovat si věci tak, že někdo trucuje, je pohodlné a zjednodušující. Zajdu na večeři, pokec u kafe, napíšu sms, ale pocit důvěry a sdílení zmizel nenávratně. Potřebovala jsem ale svůj čas na to, abych to nejdřív zjistila, pak se s tím srovnala, a pak mohla v klidu navázat jinak - slušně, v klidu, vzdáleně.
Ten člověk to takhle ale nechce, zase chce "udělat tlustou čáru za minulostí", přesně tak tomu říká. Potřebuje teď víc blízkosti, kterou už ale dávno necítím, a jsem tomu ráda. Protože jinak by se situace opakovala, zase by mě to v nejneočekávanější chvíli zaskočilo, rozložilo, zase spousta vydané energie a času...zbytečně.
A co je nejdůležitější pro takové rozhodnutí - už mi kontakt a komunikace a setkávání s tím člověkem vůbec nechybí, naopak by mi to teď skoro překáželo.
No ale jak jsem psala, trvalo několik měsíců, než se to usadilo a mohla jsem si číst uvnitř sebe jako v knize.

Všechny vás zdravím! Chtěla bych se s vámi podělit o můj příběh. Chodili jsme spolu 4 roky-od našich 17 let. Poslední rok byl hrozný. Neustále jsme se hádali, ani mi neřekl, že mě miluje. Vymlouval se na to, že když tuhle větu vysloví, tak si představí jednu ošklivou kamarádku. Probrečela jsem si mnoho dní. Poslední půlrok se mnou ani nespal a byly zase výmluvy. Že se bojí abych neotěhotněla. Jeden den jsem to už nemohla vydržet a řekla jsem mu, že vím že ho nepřitahuju a že mě nemiluje, tak ať se teda se mnou rozejde. Odjel a nic neřekl, probrečela jsem si dva dny a po týdnu přijel a řekl mi to. Už jsem ani nebrečela, protože jsem pochopila, že my dva se k sobě absolutně nehodíme. Dala jsem mu jeho osobní věci a popřála mu hodně štěstí v životě. Po pár dnech jsem se od kamarádky dozvěděla, že když nebyl se mnou, trávil čas s jednou slečnou, ale mě už to nebolelo. Myslím si, že jeden z důvodů proč nám to neklapalo bylo to, že jsem rychleji dospěla než on-zůstal pořád dítětem a já chtěla, abychom se po 4 letech alespoň zatím jenom bavili o společeném bydlení, o dětech...Teď jsem zamilovaná do jiného kluka, který mi dává, to co jsem v životě nezažila-pravou, upřímnou lásku. Chlubí se se mnou všude. Neustále mi vyznává lásku a já jsem strašně moc zamilovaná. To co právě zažívám bych přála, aby si prožil každý. Jsme spolu skoro půl roku a plánujeme spolu budoucnost. Před týdnem jsem zjistila, že můj bývalý přítel by mě chtěl zpátky, ale to má smůlu, já ho nemiluji a už bych mu určitě nevěřila. Nakonec bych vám chtěla říct, že já bych nevěru neodpustila-znám se a vím, že bych žila v neustálém strachu a podezíravosti. Můj současný přítel si nevěru od holky prožil a po 5 letech se rozešli.

Myslíte, že je tak úplně nemožné, aby muž nevyhovoval, nepostaral se a nestihnul splnit veškeré potřeby dvou žen aby jednu či druhou „neokrádal“? Není to taky tak trochu naší jako-evropskou mentalitou? Nebavím se o tom zda je to správné, etické či morální ne-li trestné(v případě manželského mnohoženství) ale zda si myslíte, že například společná(rodinná) přítelkyně by nemohla nějaký čas či delší dobu existovat např. v jedné domácnosti, kterou by jeden muž stačil zajistit jak finančně tak ostatními rodinnými požitky jako je kultura, dovolené a hezké společné večery? Nemyslíte, že v případě výše uvedeného vztahu kde jsou si v očích muže ženy rovny, jestli se vzájemně doplňují či ne, by to nemusel být takový problém a ba naopak by se takto podělené ženy o běžné starosti(na které si stěžují) mohly mít v životě lépe a měly by čas požadovat po muži více pozornosti a rodinné lásky? A co když to muž, který si takhle domácnost zařídí utáhne? Bude pozorný k oběma, domácnost zabezpečí, volný čas věnuje na naplnění kombinace koníčků osobních i svých žen, ...
Bez předsudků a možná morálních keciček - nelíbilo by se vám ženy mít sice půl muže ale taky půl starostí ale plnohodnotný život?! Neříkejte, co asi děti, co sousedi, co v práci,...!!! Kolik z lidí se rádo zúčastňuje jakoby swingerspárty, kolik mělo jednorázový úlet s cizím, sny o čemkoliv neetickém s jiným než svým mužem atd. a je to normální nebo jen životní styl?!
Kolikrát by jste byly rády, kdyby vás muž netahal na věci které ho naplňují a chce se s vámi o ně podělit, kolikrát vás mužská přítomnost i v manželském loži otravuje, kolikrát jste ráda když vám milá ženská návštěva věnuje čas vašim dětem a oni jsou spokojené, kolikrát se lépe pobavíte s milou návštěvou či kamarádkou se kterou si rozumíte.
Neobhajuji samotné muže, prostopášně žijící snad bohémským životem bez ohledu na své blízké a rodinné příslušníky je to jen názor k diskuzi v době, kdy takové vztahy jako lesbičky a rodinný život či homosexuální partnery obhajujeme i haníme. Ani v přírodě myslím není v tomto úplně jasno. Ano snažím se jako muž sám u sebe najít omluvu nebo jen porozumění ale neberte to tak. Není snad minimálně půlka mého textu pravda? Možná i víc než půlka bude nakonec souhlasit. Tak pište,... nemusíte jen sprostě,... je to jen můj názor.

Zdravím všechny, po přečtení příspěvku od Fantomase, jsem si ho musela přečíst ještě 2x. Nevěřila jsem vlastním očím. Možná, že existuje hodně ženských, které by byly ochotny se podělit o muže, ale spíše o tom dost pochybuji. Každý z nás je rád, když má někoho druhého, kdo se mu věnuje, a to plně. Když chceš, aby jsme se na to podívaly z tvého pohledu, tak se mi to fakt vůbec nedaří. Jsem normální ženská, která vůbec nemá touhu, mít doma další ženskou a chlapa na půl úvazku. Je to otázka důvěry, zralosti a názorů na společný život. Nevím jak by se líbilo chlapovi, kdyby si jeho žena přivedla domů dalšího muže a řekla, teď vás chlapi tady mám oba, takže jedeme na půl úvazku. Vzhledem k chlapskému egu, obrovskému, to nemůže fungovat. Je to pouze můj názor a Fantomas s ním nemusí souhlasit. Jinak v případě, že to u něj tak pěkně funguje, tak mu přeji hodně štěstí