Bylo půl čtvrté ráno, když mne probudil silný cigaretový zápach. Ještě v polospánku jsem v duchu sakrovala a jak jsem se tak zvedala z postele, abych se podívala, kdo mi tropí pod oknem nepřístojnosti, uslyšela jsem kroky odcházející od vchodu. Osvětlená ulice mi nabídla velice zajímavý děj: mladý, cca 20 – 25 letý štíhlý muž, krátce střižených hnědých vlasů, zelené tričko, džíny, přešel chodník a přistál u zaparkovaného černého vozu s cizí espézetkou.  Ode mne sotva deset metrů. Zkusil dveře ze všech stran, rozhlédl se kolem i po spících oknech a zvolna odcházel k metru. Protože je v okolí dost dívek na vdávání, usoudila jsem, že je to nejspíš nějaký pečlivý milovník, který po požitém alkoholu nechává prozřetelně auťák na místě činu. Kouř se mi z ložnice zvolna vytrácel, stejně tak vyprchával i můj vztek a já si šla do lednice pro sklenku džusu. Před ulehnutím jsem ještě mechanicky pohlédla znovu z okna a ztrnula: mládenec byl zpět u auta a tentokrát už v pilné akci. Opřený o vedle stojící vůz pracoval u okénka. Ostražitě neustále kontroloval situaci kolem.

   Co teď? Srdce jsem najednou měla v krku. Přede mnou vítr lehce povíval záclonou, která mu jediná bránila v pohledu na stojící vyděšenou ženskou. Opatrně jsem vzala mobila a odplížila se do vedlejšího pokoje. Policie, prosím. Ohlásila jsem jméno naší ulice i číslo domu, před jehož vchodem se zmíněná akce odehrávala. A znovu se odebrala na svou pozorovatelnu. Po chvíli už seděl uvnitř. Udivovala mne jednoduchost a lehkost pozorované akce. Všude jsem četla o tom, jak nenáročné a rychlé je otevření jakéhokoli auta. Teď jsem sledovala „krádež LIVE“. Mladý muž však záležitost nijak neuspěchával. Sice permanentně hlídal, jestli někdo odněkud podezřele nevyčnívá, ale pracoval poměrně zvolna. Auto se najednou nepozorovaně pohnulo, vycouvalo z parkující řady a jen nezapnutá světla zvolna se rozjíždějícího vozu dávala najevo, že to s oním řidičem nebude zcela košer. Tiše předoucí motor zaregistroval odborníka a já se stala poslední obyvatelkou naší ulice, která mizející autíčko viděla. Nevím, jak dlouho jsem ještě udiveně stála a pozorovala prázdné místo. Bylo chvíli před čtvrtou. Prošla jsem se po bytě a uvařila si čaj. Na spaní jsem najednou neměla nejmenší pomyšlení. Zpět do ložnice mne přivolal až skřehotavý zvuk policejní vysílačky. Před uvolněným místem stálo bílé policejní autíčko. Sledovala jsem tedy ze své tmy druhý díl akce. Z vozu nikdo nevystoupil. Proč také. Za pár minut odjeli, já dopila čaj a přeci jen pokračovala ve spánku.

Ráno jsem si jen vzpomněla na známou legrácku: Prvního máje - druhého nemá je …