řešit, proč je ti špatně a smutno dřív, než začneš řešit sebepoškozování?

je mi to strašně líto. Musíš mít hrozný život, nemohu si pomoct. Je ti sedmnáct, co já pamatuju, na houby věk - nejistota, co se čehokoliv týče... chtělo by to samozřejmě psychiatra nebo aspoň psychologa, ale to by ses toho musela chtít zbavit. Možná pro začátek najít na interntu nějakou pomoc?

měla bys řešit příčinu toho proč je Ti mizerně, to je asi to podstatné. Přemýšlela jsi někdy nad tím? Co se Ti děje tak zlého, že se za to trestáš? Máš nějaké koníčky? Záliby? Proč nemáš přátele? Ani jednu kamarádku nebo kamaráda? Přece chodíš do školy a pak snad nejsi zavřená doma? Každý máme nějakou povahu a podle toho si vybíráme přátele někdo jich má víc a někdo jen jednoho a dobrého, s kým je nám dobře. Řekla jsi toho o sobě moc málo na to aby se z toho dalo něco vyvodit nebo dát nějakou radu.

pokus se prosím uklidit si ve své dušičce. Ve Tvém okolí a životě se děje něco co bolí, a hoooooodně. A zdá se mi, abys bolest dušičky přehlušila, tak používáš nůž. Klasická bolest na chvíli pomůže a tu sžíravou, která sídlí v duši, alespoň dočasně přehluší. Jenže to opravdu není řešení. Máš v okolí někoho, komu věříš? Dospělého? Pokus se požádat o radu. Nebo pokus se rozepsat na tyhle řádky, co Tě vlastně trápí. Kdy jsi začala se sebopoškozováním?? Jaký to byl impuls? A jak Tvůj život pokračuje dále?? Vždy lze najít řešení, jen se někdy musí obtížně hledat. Držím palce a přeji hodně síly, aby se dařilo :)).

MOc mne boli, ze 17 skoro jeste holcicka, a uz mas neco tezkeho na dusi. Kdovi...
Mas nekoho komu velmi duverujes? Pozadej o pomoc, sver se. Je to dulezite.
Ale pro zacatek aspon, ze mluvis tady je dobre, snad ti to trosku ulevi. Je nas tady dost mam a tatu divek v tvem veku - a citime s tebou, bojime se o tebe.
Bud na sebe hodnejsi, snaz se mit rada sve telo i samu sebe. Cokoli je ve tvem zivote - jsi krasny mlady clovek a ceka na tebe jeste mnoho hezkeho, ktere ani netusis.
Drzim palce z celeho srdce.

OK, tak si povídej s náma, tohle je přeci absolutně anonymní, nechceme vědět nic konkrétního. Jen takové to, co se rozhodneš říct, něco o svých myšlenkách, pocitech, ano?
Určitě je tvoje máma moc fajn, nechceš jí to říct, chápu, ale myslím si, že jsou i jiný věci, který jí neříkáš, žejo? Prostě bavíte se asi jen o takových těch běžných záležitostech, ale asi jsou i nějaký problémy, který nemáš komu.
Chápu, že sis našla nějaký způsob úlevy - někdo si najde jiné "průšvihy": pití, fet, někdo začne hrát - myslím, že bys mohla změnit způsob, najít si něco, co by nebylo zrovna tak "moc vidět" a tak ubližující ti, jako tohle.
Hele, tohle asi má šmrnc, a znám i jiný způsoby, kde se můžeš nádherně uvolnit...
Máš zájem? Napiš.

Jak se Ti může líbit bolest ? vytékání krve ?
Pak jsem si vzpomněl, jak jsem začínal jezdit na vodu s partou nejdřív úplně neznámých lidí, pár jich odpadlo a ti co zbyli, to jsou dobří kamarádi napořád. Jdi se někam přihlásit do nějakého turistického nebo jiného zájmového oddílu, kroužku a tak. Na KAŽDÝ den nějaká činnost. Kde je fyzická námaha, duševní ( šachy, deskové hry, křížovky apod. ) a až budeš odcházet domů vyždímaná, budeš mít v sobě USPOKOJENÍ z dobře stráveného času s prima lidmi. Potom Tě nebude uspokojovat dělat si bolest, protože Tě mnohem víc uspokojí zážitky ze společné činnosti s druhými lidmi. Věř mi, že to tak je. Uvědomuješ si svůj současný stav, že ASI NENÍ NORMÁLNÍ, tak teď jenom co nejdřív si rozmyslet kam, co zkusit dělat. Kdybys měla každý den nadoraz fyzicky nebo psychicky – ale s uspokojením prožitý, tak si nebudeš dělat bolest – nebudeš na to mít NÁLADU. Kdyby to ale nepomohlo, tak vyhledej psychiatra. Je to anonymní, nikdo jiný se tvůj problém nedoví a MĚL by poradit, jak z toho ven dokud jsi mladá. Život je hezkej, uvidíš, že bude ještě lepší bez řezů na ruce.

Přihlaš se na zájezd horské turistiky, vodáctví, koně apod. a uvidíš, že až budeš večer utahaná, za celý týden si vůbec nevzpomeneš se někam píchat. Nebudeš mít PROČ. Přeji hodně štěstí.

ale pro nekoho, kdo se boji cizich lidi dost nepouzitelna
rebeko, to je na odbornou pomoc. beze srandy. kdyz budes kaslat a mit horecku nebo te treba bude hrozne bolet bricho, taky pujdes k doktorovi. a psychiatr je doktor jako kazdej jinej. a dusevni nemoc nebo porucha je taky nemoc jako kazda jina. a spousta z nich se da lecit. mozna by pro zacatek stacil i psycholog. co zkusit nejakou anonymni linku duvery, treba neco z tehlech http://www.detskaprava.cz/deti/odkazy.htm
popovidas si a poradej ti co dal, kam se obratit

z duvodu, ktery vede k sebeposkozovani (jsem vycetla) je, ze clovek citi, ze nema nad nicim ve svem zivote kontrolu.
Nema pratele, boji se zivota, zivot ho spis vlece s sebou, misto aby si ho ten dotycny ridil sam.
Pak to prave muze dojit az tak daleko, ze jedina kontrola, kterou tihle lide mohou ziskat je nad svou bolesti. Rebeka to popisuje presne tak - ma vychytana mista kam se muze riznout, aby to nebylo znat, vi odkud tece kolik krve...a tim dosahne urcity pocit kontroly (aspon nad necim).

Ale je to cesta do pekel. Rebeko, s timhle ti poradi jenom psychiatr...uz v tom litas dost dlouho na to, aby se to upravilo samo. Ono se to totiz za cas stane zvykem, zavislosti...a jestli s tim nebudes nic delat skrz nejakou odbornou pomoc, nezbavis se toho.
Drzim ti palce, zkus urcite nekam zavolat, treba na ty odkazy co sem dala sasa. Drzim ti palce!
A hlavne: NEMAS SE ZA CO STYDET!!!! Koukala bys, kolik slavnych lidi se cas od casu prizna, trpeli tim samym.

Ani jsem fakt nečekala, že mi někdo takhle odpoví. Už jsem to párkrát zkoušela a každej mě měl spíš za cvoka a jen mě honěj k psychiatrům.
kiwi: moje máma je fakt prima, ale - já navim, jak to napsat, prostě tohle bych jí říct nemohla. Ona má těch svých problémů až nad hlavu.
Aknelo: jo, ty jsi to přesně uhodla, nezkoušela jsi to? Jinak to, co sem psala saša - to je pro děti, mě už bude za pár měsíců osmnáct.
Jo, já bych někam šla, ale mám problém s lidma, necítim se dobře mezi lidma.Já nevim, jestli to chápeš.

kdyby jsi se sverila jim a chtela od nich pomoc,aby te podrzeli nad vodou,pomohli ti vyhledat pomoc a tak? Mas sourozence? Opravdu neni ani jedna osoba,na kterou se muzes obratit? Zkus tu mamku,kdyz pises,ze je prima. Nepremyslej,ze ona ma sve starosti,ty mas svoje a sama je nezvladnes!!!Kybych byla v Cechach,tak bych ti s tim pomohla. Urcite se obrat na mamku!!!

a dá se léčit, ale je nutno se obrátit na lékaře,když si zlomíš nohu, tak to taky neventyluješ na chatu, ale svěříš se do péče chirurgie.Jsi nemocná a musíš se léčit. To je vše, co ti k tomu můžu říci.

Jo, v mnohem menší míře jsem něčím podobným procházela když mi bylo stejně jako tobě. Psala jsem o tom v diskuzi k prvnímu článku o sebeubližování tady na Kudlance.

Alena T. má pravdu, na chatu to nevyřešíš a (alespoň z mých zkušeností) ti ani maminka nebo sourozenci moc nepomůžou. Chce to nestranného odborníka, někoho kdo ví co dělá. Jít k psychiatrovi není vůbec žádná ostuda.

Rebeko, nevím jestli ti nějak pomůžu, nejsem psychiatr, po internetu se toho moc nevyřeší...ale jestli chceš, napiš mi na mail, mám ho vedle jména.
Měj se.

jestli mas pocit, ze uz nejsi dite, tak si muzes neco najit tady http://www.help24.cz/index.php?page=centra
ale mam pocit, ze hledas akorat duvody, proc to nejde
ale tvuj problem proste mavnutim kouzelneho proutku nezmizi
moje nejstarsi dcera je priblizne v tvem veku, kdyby mela takovy problem, chtela bych to vedet a hledala pro ni pomoc, i kdybych mela sebevetsi problemy. tvoje mamka urcite taky
ale jestli myslis, ze ji to fakt rict nemuzes, zacni to resit sama. ze te posilaji k psychiatrovi, to te posilaji spravne. je to totiz doktor. fakt to neni ostuda. mit zlomenou nohu taky neni ostuda. ale jak rikam, muzes zacit u psychologa. kdyz mas problem s lidma, tak pro prvni kontakt zavolej, napis mail, dneska jsou moznosti... kdyz nevis, jak zacit, zkus nekterou z linek duvery, oni te nasmeruji (ale i kdyz si pripadas dospele, stejne bych ti radila zavolat na ty detske. nejak mam pocit, ze k diteti budou vic starostlivi...)
hlavne prestan hledat duvody, proc je kazda rada spatna a zacni s tim neco delat.

trochu se pozastavuju nad tím, že říkáte, že 17 let je věk na houby nejistota....když mi bylo 17 měla jsem opravdu velmi konfliktní vztah s rodiči, kteří mě vyhazovali z domova...a který mi v témže stavu vydržel ještě asi 25 let potom, ale i přesto jsem byla zamilovaná, chodila tancovat, kreslila, šila, hlídala jsem malé děti všem sousedům v okolí, jezdila na kole, chtěla jsem hrát na kytaru, na nějaké deprese nebyl čas. Když jsem se po 20 letech manželství s tím stejným klukem rozvedla, moc těžce jsem to nesla, nedokázala jsem se sama s tím vyrovnat, začala jsem být strašně destruktivní, uvědomila jsem si, že by to moc pozamenalo nejen mě, ale hlavně moje děti a lidi které mám moc ráda a oni mě také. Nikdy jsem k psychlogovi nechodila, ale rozhodla jsem se, že tenkoráte potřebuji odborníka. A tak jsem ho vyhledala. Byla to děsně prima ženská na Praze 6, placená státem. Chodila jsem se tam vykecat a poplakat si. Věděla jsem, že mě nezná, nikde to vykládat nebude, byla děsně lidská a opradu mi dokázala ukázat co jsem dělala špatně a jak to udělat, aby to bylo dobře. Strašně mi to pomohlo, změnila jsem úhel pohledu.

A docela mimo už dlouho chci zkusit malovat na hedvábné šátky a našla jsem adresu kde to není drahé, je to kousek od Roztok, jedou tam městské autobusy, třeba by Tě něco takového Rebeco zajímalo, nevím. Kreativní činnost je antidepresivní.

http://www.stredoceska.cz/zena_a_pracovni_trh_article.php?article_id=36

Situace je taková: ano, chci s tím začít něco dělat, jdu k psychologovi, jenže většina (asi 99 %) má plnou kapacitu, tenhle problém vyžaduje dlouhodobou léčbu, terapii, takže nejbližší volný termín je tak v lepším případě za půl roku, v horším /u dobrého a uznávaného psychologa) za rok... takže jediné řešení je poslat človíčka s tím problémem za psychiatrem, který sice neléčí příčinu - k tomu je nutná terapie od psychologa, jen napíše prášky k utlumení depresivních stavů, které dočasně pomůžou s nejkritičtějšími okamžiky, kdy se dotyčný sebepoškozuje... není to vždy stoprocentní. Hlavní je si uvědomit, že člověk, který má tento problém, se s ním sám nevyrovná jen tak, že si řekne, začnu něco dělat. Příčiny jsou hluboko uvnitř duše a je to běh na hodně dlouhou trať. Ano, souhlasím, že je nutné jít za odborníkem, jen bohužel musím říct, jak to v naší republice funguje. Pod vlivem zklidňujících farmak teprve může takovýto človíček vyvíjet jakoukoliv kreativní, sportovní nebo jinou činnost. Dokud je v té černé náladě a depresi, tak ho z ní nějaké malování na hedvábí nevytáhne.

Mila Rebeko, myslim, ze Ti rozumim, sice jsem se nikdy nerezala, neb mne ostre predmety desi. Ale je i spousta jinych veci jak si clovek muze ublizovat. Kdyby sis o tom chtela popovidat, tak mi muzes napsat na e-mail. Tady na foru bych Ti jen napsala, i kdyz se na mne mozna snese vlna nevole, koukni se na film Sektretarka, da se sehnat na DVD. Mne se ten film moc libil, je v podstate o slecne, ktera ma podobny problem jako ty ... a taky je to o lasce, trosku v netradicnim pojeti a o tom jak clovek bojuje se svou odlisnosti, at je na jakekoliv strane ...

Milá Rebeko, to musí být dost vyčerpávající, to tvoje tajemství. Už jsi slyšela o rodinných konstelacích? Zkus si o tom přečíst něco na netu, myslím, že by ti mohly dosti výrazně pomoci...Neřeší totiž problém přes rozum a nějaké interpretace ale přes podvědomí. Dozvíš se proč máš takové tendence a pak se to dá na místě řešit.Ale chce to odvahu a upřímnost.držím palce

hledas vymluvy,proc to nejde resit. Zkus si zavolat na ta cisla,co napsala sasa,treba i na ty pro deti a rekni jim to,co pises tady. Nemyslim si,ze by te odmitli. Vim,ze nidko jiny ti nepomuze,jen ty sama,ze se zacnes lecit,ale nekdo by te mel vzit nejspis za ruku a dovest te o odbornikovi...

Má 15-letá neteř s tím bojuje. A taky s anorexií ...Byla pár měsíců hospitalizovaná v Motole, chvilku doma, teď je zase v léčebně.Myslím, že rady typu zaměstnej se, choď na kroužky apod. jsou pro tyhle holčiny neproveditelné. Rebeko, sama tenhle problém asi nezvládneš, trvá to dlouho.Měla bys určitě zkusit psychologa, neodkládej to...

Stále mi tu ale chybí nějaká zmínka o tom, co je příčinou Tvých depresivních stavů? Co Tě trápí, apod.?
Jestli nezačneš s tím, mám obavu, že se nikam nedostaneš.
Jo a podobně jako Layla jsem taky měla pocit, že spíš hledáš důvody, proč to nejde nějak řešit. Nevěřím tomu, že všichni psychologové jsou na rok dopředu vytížení...

Já bydlím např. v Brně - a tady je všelijakých poraden a poradců přehršle. Uznávám, že mnohde jsou placení, takže to může být pro náctiletého trochu problém. Ale existují i neziskovky - a ne nutně se to musí odrazit na kvalitě. Jestli chceš, tak Ti tady pomůžeme najít nějaké odkazy na takové bezplatné služby. Možná to napoprve nebude to pravé ořechové - třeba si hned napoprvé nesedneš s panem psychologem, ale musí se to zkoušet.

Nedávno jsem se seznámila s jednou čtrnáctiletou holčinou. Má na rukou jizvy. Ošklivě pravidelné, vypadají jako vyřezané. A od té doby mě to trápí. Vím, že má ve škole i doma obrovské problémy (týrání), nemá vůbec žádnou sebedůvěru a s lidmi nekomunikuje (nekomunikuje ani se mnou, jen přes svou kamarádku, která jí dělá tlumočníka). Přemýšlím nad tím, jestli se schválně nepoškozuje. Ale nevím, jak s ní navázat kontakt a jak ji povzbudit. Mám pocit, že když budu "moc tlačit na pilu", tak to bude mít přesně opačný účinek. Tak se na ní snažím jít pomalinku - úsměv, milé slovo. Jenže se bojím, abych to zbytečně neprodlužovala. Mám ošklivý pocit, že uvažuje o sebevraždě a že potřebuje pomoci co nejdříve. S rodinou se jednat nedá, odtud pochází většina problémů, a se školou také ne, protože její třídní učitel je naprosto necitlivý. Nemáte někdo podobnou zkušenost? Jak jí mohu pomoci?

(a neberte to špatně, moc prosím), chápe tenhle problém. Když jsem četla nyní příspěvek Lidky, myslím, že ona jako jedna z mála chápe, o co se jedná... Víte, to je něco podobného, jako prožívají některé ženy, které jsou ne po krk, ale nad hlavu utopeny v domácím násilí. Také jim nejde říct jednoznačně návod - ony to prostě nevezmou... Poslat je do nějakého kroužku? Poslat je k doktorovi? K psychologovi či psychiatrovi?
Jen si představte, že ta určitá dívčina (nebo chlapec, ono to je u obou pohlaví, věřte) se ráno sebere, půjde na kliniku, tam si vystojí frontu u kartotéky, pak u okýnka nahlásí, že chce jít k psychiatrovi, a "ne, nemám tu kartu...", a teď se nechá zcela nezúčastněnou sestrou vyzpovídat atd., aby pak seděla cca hodinu či dvě (v dobrém případě) v čekárně... Ne, to si opravdu neumím představit. Naopak se spíš dovedu vžít do jejich zoufalé dušičky.

Milá Lidko, určitě se jedná o totéž, s čím se nám svěřila Rebeka. Proto jsem velice ráda, že s námi alespoň trochu komunikuje (i když také přese mne. Proto jsem uvedla nejprve ten první článek, abyste se seznámili se situací.) Ta anonymita, kterou internet poskytuje, je přeci jen příjemnější a stravitelnější. Lidko, má tamta dívenka přístup k internetu? Víš, mohla bys si s ní psát. Napřed jen docela obyčejné e-maily. Ano, věř mi, i mezi nejbližšími lidmi - a mnohdy právě proto, že jsou si blízcí - je mnohdy schůdnější si psát e-mailem nebo přes nějaký ten komunikátor - msn, icq atd. Vždyť to znáte - některé věci se dají spíš napsat, než říct...

M.j. přiznám vám, že i poradna tady na Kudlance má minimálně stejně velkou, ne-li větší "dvojnici"; hodně lidí mi píše s tím, že z jakýchkoli důvodů nechtějí svůj problém publikovat ani anonymně. Třeba jen z důvodu, že Kudlanku čtou jejich známí :-)). Ostatně, z mnohými z vás jsem si také psávala. Jediné, co mě mrzí, že nezvládnu na všechno vždy a včas odpovídat, ale díkybohu, zatím mi nikdo ještě nevynadal :-))).
Ale zpátky k tomu, o co se tu jedná: jsem přesvědčena, že první úspěch je už samo navázání kontaktu. Je přeci tak fajn mít nějakou tu vrbu, i když jen virtuální..

proste nenechava lhostejnou,ze 17-ti leta holcina se takhle trapi...Navic,jeji "dotaz" mi prisel dosti rozumne napsany. Premyslela jsem jen,jak je mozne,ze si treba Rebeky mamka nevsimla,ze od 11-ti let se sebepozkozuje. Vzdyt to byla jeste male dite. A jak vystizne napsala Daniela,take si nedokazu predstavit,ze clovek s takovouhle dusickou si stoupne k okynku,vyplni dotaznik....a vsechno sam. Musi tam s ni/nim nekdo jit,komu se treba jen castecne sveri a podporovat ji/jeho,at se lecba dotahne do konce.
Lidko,ja bych ji treba i rekla,nezavazne,ze kdykoliv bude chtit a potrebovat,at ti da vedet,ze muzete nekam vyjit,popovidat...Proste i takhle ji dat najevo,ze tu jsi pro ni,ale nenalehas..Nebo se parkrat zeptat,ze podnikas to a to a jestli se nechce pripojit...

ale ona to neví, proč se trápí. Tenhle ten pocit depresí a trápení je tak hluboký a obsáhlý, že člověk, který se sebepoškozuje, ani netuší, proč to tak je. Bere na sebe pocity provinění za celý svět, ale nezná jednotlivou příčinu. Kdyby to bylo tak snadné, tak už by se s tím sám vypořádal.
Pro Lidku: lidé, co se sebepoškozují, se ve většině případů nechtějí zabít, nejedná se o pokusy o ukončení života, jen o jakési vyplakání se do krve. Není to pokus o sebevraždu, jen opakované stavy duševní úlevy. Léčba musí být ve dvou fázích - jednak psychofarmaka, která doplní hladinu serotoninu v mozku a odvedou člověka od depresí a pohnutých stavů, kdy má potřebu se poškozovat, jednak terapie u psychologa, kde se učí vyrovnávat se sami se sebou, s okolním světem atd. Musí se naučit přijmout sami sebe a naučit se mít rádi. Není to ani lehké, ani rychlé.
Nejvíc zla napáchají ty řeči, že oni sami vlastně ani nechtějí svou situaci řešit a hledají výmluvy. Oni ji jen řeší jinak, tím sebepoškozováním a zároveň tak volají o pomoc. A skoro nikomu nevěří. Většinou mají problém to přiznat sami sobě, natož jít někam do poradny či k lékaři a svěřit se s tak intimním trápením naprosto cizímu člověku.