Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

     Tentokrát se nám sice podaří vyrazit už v půl desáté, ale moc nás to netěší. Oba jsme nevrlí a cítíme se připosraženě. Že by snad nedostatek kalorií či vitamínů? Po cestě skrz eukalyptový les přicházíme na silnici ER 209 z Calhety do Rabacalu. V barbeque přístřešku na křižovatce cesty a silnice spořádáme svou dnešní snídani. Na jídelníčku máme vodu a jedno balení místních bébéček. Mezi námi a křižovatkou v Rabacalském sedle je asi 300 výškových metrů. Podle mě by téhle zemi výrazně prospělo, kdyby do ní přesídlilo pár tuctů himalájských šerpů. Jsem rozhodnut, že až budu mít příště cestu do hlavního města, promluvím o tom s guvernérem. Tedy pokud se toho dožiji. V prudkém kopci spalovaném dopoledním žárem se o mě totiž vážně pokouší infarkt. Přestávky, které se už ani nepokouším maskovat jako rozhlížecí pauzy, jsou o to delší čím jsou častější. V duchu si dělám seznam věcí, které zas až tak moc nepotřebuji a tudíž by mě netížila jejich případná ztráta. Čímdál víc mě také trápí nevyřešená otázka mé poslední vůle a problematika repatriace ostatků.

     Těsně před vrcholem je pak jediným, ale o to detailněji prokresleným obrazem v mém mozku orosená pivní sklenice… Silnice z Rabacalu do Porto Moniz zeje prázdnotou. Slunce se opírá do okolních kopců, fouká vlahý vítr a ve vzduchu je cítit líná atmosféra víkendového dopoledne. Koho napadla ta hloupost s autostopem? Perspektiva dvacetikilometrového pochodu po horské silnici, která se zdá být naší nevyhnutelnou budoucností, nás zrovna neláká, jenže je to pořád lepší než sedět v příkopě a za poledního žáru utloukat špačky. Zapřaháme se proto do ulit a neradi vyrážíme. Náš dnešní anděl spásy má zelenou barvu, pidikufr a francouzskou posádku. Za stálého děkování se snaživě soukáme na zadní sedadlo a doufáme, že se tam i našimi batohy přece jen dokážeme vecpat. Síla naší motivace je nakonec mnohem větší, než tuhý odpor kladený přírodními zákony, takže během pár minut můžeme odstartovat. Od řidiče se dozvídáme, že se tu účastní jakéhosi blíže nespecifikovaného kongresu a že nám závidí náš čas a svobodu. Já mu zase na oplátku závidím destinaci pro služební cestu, takže mezi námi vzniká nádherně vyvážený vztah.

     „Vážně chcete vyložit tady?“ ptá se nás Francouz v cíli naší cesty (Ribeira da Janela) a ostentativně přitom krčí nos. Že by měl o tolik jemnější čich než já. No je to možné, za ta léta v chemické laboratoři jsem na některé pachy dokonale adaptován, ale myslím si, že jeho nelibé pocity budou mít spíš psychosomatický původ. Tváří v tvářčistírně odpadních vod se totiž štítivým pocitům ubrání málokdo. Já však necítím nic jiného, než mořskou sůl a tak nenuceně přikývnu. „Užijte si to“ směje se nám při loučení náš dobrodinec a viditelně je šťastný, že s námi není nucen sdílet náš další osud. Kemp v těsném sousedství čistírny je jediným zařízením svého druhu na celém ostrově. Podle průvodce to souvisí hlavně sdřívější silnou orientací místního turistického průmyslu na movitější klientelu. Už při pohledu z dálky nás zaujmou jeho čisté a upravené terasy s anglickým trávníkem, stinné koutky pod palmami, a hlavně spousta volného místa. V celém areálu není víc, než pět stanů. Správce kempu, malého energického Portugalce, přistihneme na střeše správní budovy. Kropí. Když dokropí a sleze, vyinkasuje od nás 17,20 eurošprdlíků za dvoudenní stanování plus 25 eurošprdlíků zálohy, která je vratná, pokud host nezlobí. „No a jestli chcete, tak vás můžu za půl hoďky hodit do města“.

     Jsou nabídky, které se neodmítají. Nevím, jestli jsou průvodcovské služby v ceně pobytu, ale příplatek na nás nikdo nenárokoval. V rámci okružní jízdy po Porto Moniz jsme podrobně seznámení s kvalitou a dostupností většiny zdejších restaurací a barů, získáváme zběžnou představu o poloze nejvýznamnějších pamětihodností a vysazeni jsme před místní sámoškou. Zkrátka a jednoduše -dokonalý servis.

Miloslav a Markéta Pouzarovi

linkuj.cz vybrali.sme.sk